„Když jsem se bavil se svými dětmi, které bydlí v Libverdě a je jim kolem čtyřicítky, nevěděly, kdo to je. Myslím si, že by bylo dobře vytvořit z něj novou legendu Jizerských hor. Ty ztratily po dvojnásobné výměně obyvatel svého ducha, své legendy, svou historii. Příběh Němce, který zde mohl s rodinou po válce zůstat, se k tomu hodí,“ říká Šebelka.
Jeho kniha se jmenuje Podivín, který okrášlil svět aneb Vzpomínky Gustava Ginzela a autor ji nosil v hlavě už pět let.
„Mým cílem je představit Gustava Ginzela nejen v celé šíři jeho pozoruhodné osobnosti, ale hlavně vyvrátit obecně oblíbený omyl, že to byl prosťáček, že by si nechal pro korunu, případně marku, vrtat koleno, že byl lhář, humusák, příživník. I když, kdo ví, jak to všechno bylo,“ představuje Šebelka svůj záměr na portálu Hithit.
Hnojový dům lákal víc hostů než zámky
S Gustavem Ginzelem se setkal osobně v roce 1995 poté, co vyhořel slavný Hnojový dům.
„Tehdy jsem ho vnímal jako blázna a podivína,“ přiznává. „Ale postupně, jak se mi ozývali lidé s osobními zážitky, začal se přede mnou Gustav zjevovat. Najednou jsem ho viděl jinak, než jako cvoka, který sedí před Hnojovým domem a vypráví neuvěřitelné historky. Kdo například ví, že jeho domem prošlo za den i přes čtyři tisíce lidí a že měl větší návštěvnost než frýdlantský zámek.“
Fotogalerie |
A přiznává i další věci, které ho při pátrání po Ginzelově životě překvapily.
„Každá kapitola začíná malým medailonkem toho, kdo vzpomíná. A jsou tam opravdu významné osobnosti - vědci, diplomaté, spisovatelé, slavní cestovatelé a všichni na něj vzpomínají jako na úžasného a uznáníhodného člověka,“ poznamenává autor.
Ve vzpomínání shromáždil více než dvacítku známých lidí, například europoslance Jaromíra Štětinu, renomovaného geologa Otakara Štěrbu, spisovatele Miloslava Nevrlého nebo Miloše Zapletala, vědce Jiřího Haleše, exvyslance v Kolumbii etnologa Mnislava Zeleného a další.
„A objevil jsem i další rysy, které bych u něj nečekal, ale o kterých mluvil třeba jeho mladší bratr Hans. Ten o něm tvrdí, že byl hodně citlivý a maskoval to třeba tím, že seděl před svojí chalupou a štípačkami si vytrhával vousy z brady, takhle se holil,“ líčí Šebelka. „I když byl hodně upovídaný, zval lidi k sobě do Hnojového domu a rád se předváděl, k sobě si nikoho blíž nepustil a nikdy se neoženil.“
Svou knihou chce vyvrátit i některé omyly, které o Ginzelovi, jenž zemřel roku 2008, kolovaly a kolují. Třeba tu, že chodil, sbíral nedojedky po Jizerské padesátce a vařil z nich guláš pro turisty z východního Německa.
„Pravda byla, že neuvařil nikdy nic a zbytky dával kočkám, ale to by nebylo tak vtipné. Tak si to trochu přibarvil,“ míní Šebelka.
Stejně neuvěřitelně zní historka o konci jeho vysokoškolského studia. Měl totiž šest semestrů geologie na přírodovědě v Praze. I když studoval úspěšně, náhle skončil.
„Knihu vydám, i kdybych si na ni měl půjčit“
„Jeho bratr tvrdí, že to bylo kvůli tomu, aby nemusel nastoupit do pevného zaměstnání. V Severočeském muzeu hledali geologa, ale on nechtěl ztratit svobodu a možnost cestovat po světě. Podle komunistických měřítek to byl vlastně příživník,“ vypráví Šebelka. „Na druhou stranu je pravdou, že dělal přednášky na školách, promítal diapozitivy, a tak si vydělával. Když vyprávěl o své cestě do Peru, dokázal zaplnit třeba Hygienické muzeum v Drážďanech, kam se vešlo tisíc lidí.“
Knihu vzpomínek doplňují fotografie, obrázky, plakáty, mapy a razítka. „To byla jeho vášeň. Měl jich asi dvacet a všechno, co mu přišlo pod ruku, razítkoval. V kapitole vzpomínek Miloše Zapletala s názvem Gustavův proces třeba píšu o tom, že mu kvůli tomu hrozil soud. Svým razítkem s nápisem Hnojový dům v šesti jazycích totiž údajně hanobil socialistický stát, protože ho sázel hned vedle poštovní známky. V obžalobě se píše, že si to adresáti u nás i v Německu škodolibě spojovali tak, že Hnojový domem je náš socialistický stát, alespoň tak si to pamatuje Miloš Zapletal,“ popisuje autor.
Knihu by rád vydal do konce letošního roku. „Pokud se mi povede sehnat peníze. Pokud ne, stejně ji vydám, i kdybych si na ni měl vypůjčit,“ dodává Jan Šebelka.
