Po zkušenosti z polsko-ukrajinských hranic apeluje starosta na všechny, kteří chtějí uprchlíkům pomoci, aby raději přispěli finančně nebo materiálně v rámci sbírek, než se živelně vydávali s auty k ukrajinským hranicím.
„Poláci mají na hranicích vše perfektně zvládnuté, pomoci je potřeba hlavně tady,“ říká Stodůlka.
Koho jste z Ukrajiny přivezli?
Jde o spolužačku naší radní Roksolany Sobotové. Volala jí, že chce opustit Ukrajinu, protože situace je tam zoufalá. Uvízla ale s dětmi a kamarádkou na hranici. Tam je obrovský exodus, neuvěřitelné množství lidí a odbavení nejde tak rychle. Oni tam konkrétně čekali přes 30 hodin, v zimě, mrazu, sněžilo tam, strašné počasí. Čekáte tam bezmocně a nevíte, co s vámi bude.
Proč to odbavení tak dlouho trvá?
Jednak to množství lidí je neuvěřitelné. Další věcí pak je, že oni se autem nedostanou přímo k hraniční čáře. Jsou tam nárazníková pásma, kam se dá dojet autem, vlakem a dál k hraniční závoře už jen pěšky nebo autobusem. Třeba sedm, osm kilometrů. Tam pak vyřídí potřebné papíry a jdou územím nikoho na druhou stranu hranice. A tam zase vyřizování dalších papírů. Pak už se o ně starají dobrovolníci, hasiči, strážní služba. Autobusy a auty je převážejí do shromažďovacích center, které jsou v Przemyśli, Medyce, všech těch vesnicích podél hranice. Když jsme těmi vesnicemi projížděli, tak ta shromažďovací centra byla ve všech školách, kulturních domech, tělocvičnách. Poláci to mají perfektně zorganizované, opravdu klobouk dolů.
Takže nic vás tam nepřekvapilo?
Vlastně jedině to, že ty dvě Ukrajinky s třemi dětmi, které jsme vezli, neměli nic s sebou. Jen malé batůžky, do kterých se nemohlo nic vejít. A takových je tam spousta. Nabízeli jsme jim jídlo, pití, nic nechtěli, a to stáli přes 30 hodin v mrazu. Pořád jen, ať jedeme rychle dál, domů, co nejdál od války. Nám to asi pořád nedochází, co to je. Utíkáte pryč s dětmi, nevíte kam, a doma vám zůstal manžel, který musí bojovat. To je strašlivé.
Sám teď ale nabádáte, aby lidi na hranice pro uprchlíky nejezdili...
Ano. Pokud nemají domluvenou konkrétní rodinu, která na ně čeká, nemá to smysl, jen by tam překáželi. A pokud jedou pro někoho konkrétního, tak by měli mít s sebou v kanystrech benzín nebo naftu. V Polsku je limit 300 zlotých na tankování. Lepší je finančně podpořit státem koordinovanou pomoc nebo přes Hasičský záchranný sbor, Červený kříž, Člověka v tísni. Ti mají na Ukrajině své spolupracovníky, přesně vědí, co potřebují, jak a kdy to tam dostat. Živelné pomáhání si pak nechme tady na doma, až sem přijdou uprchlíci ve větší míře, teď to stále ještě nic není. Fronty na hranicích se neustále zvětšují. Nejde jen o to, sehnat jim ubytování, jídlo, oblečení, ale zajistit výuku češtiny, najít jim práci, děti dostat do škol. Zkrátka aby mohli žít relativně normální život, přijít na jiné myšlenky. Když se tu zaregistrují, mohou tu pracovat. Je mezi nimi i dost studovaných lidí, lékařů, učitelů a podobně.
Ukrajinských dětí sem přichází opravdu hodně, už tušíte, jak je začlenit do škol, školek?
Školáci mají ještě nějakou formu on-line výuky, ovšem, je otázka, jak dlouho to vydrží. Už jsem jednal s ředitelem zdejší Hospodářské a lesnické školy, mohou vyčlenit nějaké kapacity pro děti z Ukrajiny, ale musí být na to vyhlášená nějaká legislativa. Byl bych moc rád, kdyby tu chodili do školy. Teď chvíli potřebují klid, aby se se vším psychicky srovnali, ale je nutné je pak zapojit do společnosti. Jsem celoživotní optimista, ale nevěřím tomu, že ten konflikt brzy skončí a oni se za pár týdnů vrátí domů. Navíc, teď utíkají ti v uvozovkách bohatší, střední vrstva, ale pak sem přijdou ti chudí, kteří nemají žádné prostředky a o ty se musíme také postarat.
Jak vnímáte některé negativní ohlasy, že sem uprchlíci přicházejí?
Musím se držet, abych nebyl sprostý. Sem nejde žádný frajer imigrant z Libye nebo z Konga navlečený do značkového oblečení s iPhonem v ruce, který natahuje ruce pro sociální dávky. Jdou sem ženy a děti, často psychicky na dně. Neví, co s nimi bude. A doma zůstali jejich muži, otcové, bratři, synové, kteří jdou se zbraní v ruce bránit vlast. Uvidí je ještě někdy? To je setsakra jiný uprchlík než ti, kteří tu vzbuzovali paniku v rámci migrační krize v Africe. Člověk si myslí, že už v životě hodně viděl a zažil. Měli jsme tu na Frýdlantsku ničivé povodně, ale tohle je něco jiného.
Myslím, že nám všem pořád nedochází, jak obrovský humanitární problém to je. Co všechno přinese. Může to mít ekonomické dopady na nás všechny. Jestli si někdo myslí, že Ukrajina se nás netýká, že je daleko a není to naše věc, tak se mýlí. Ukrajina je svébytnou zemí, která se snaží bránit proti ruské agresi. A neutíkají z ní chlapi, ale mámy s dětma. A ten konflikt je sedm hodin cesty od nás. Nechápu, jak někdo může na Ukrajince nadávat. Nebýt jich, tak tu nic není. Nikdo nechce házet písek do míchačky, stát u pásu ve fabrice. Oni nám tu pomohli vybudovat mraky infrastruktury, bytových domů, kanceláří, všeho. A podmínky, za jakých tu pracovali, by nikdo z nás nechtěl. Máme jim být za co vděční.
Kolik uprchlíků jste schopni ve Frýdlantě a okolí přijmout?
Zhruba nižší stovky lidí, jsme malá lokalita. Doufám, že ochota lidí pomáhat dlouho vydrží, bude to nutné. Zatím neustále někdo volá, nabízí pomoc, to je úžasné. Lidi se srovnali po covidu, uvědomili si, co jsou skutečné problémy. Covid společnost rozdělil, tohle nás přivedlo zpět k pokoře. Doufám, že nám to semknutí vydrží co nejdéle.
