Je patrně široko daleko jediná, kdo se tak intenzivně zabývá regionální literaturou, jak sama uvedla ve své děkovné řeči na liberecké radnici. Emeritní ředitelka krajské knihovny Věra Vohlídalová zase ve svém laudatiu k jejímu jménu připomněla, že během působení na Katedře českého jazyka a literatury na Technické univerzitě v Liberci odchovala stovky studentů a vedla desítky akademických prací.
Spisovatelka, nakladatelka, pedagožka a náchodská rodačka Eva Koudelková nedávno stanula mezi trojicí osobností, které za svoji celoživotní činnost převzaly Medaili města Liberec.
Začnu podobnou otázkou, jakou jsem položil v rozhovoru zatím poslednímu čestnému občanu Liberce Miloslavu Nevrlému. Pamatujete si svůj první příjezd do Liberce? Jak na vás město tehdy působilo? Věřila jste, že v něm nakonec na dlouho zakotvíte?
První dojem mně utkvěl v paměti dodnes, myslím, že je nezapomenutelný. Přijeli jsme sem v roce 1984, takže vjezd do města od Prahy byl po třídě Milady Horákové. Působila tehdy jako nekonečná, nevlídná, jakoby ušmudlaná, ponurá. Ale byla jsem realistka, důvodem našeho příchodu do Liberce bylo mimo jiné volné místo na jazykové škole, a ta mě nezklamala. Suma sumárum: entrée hrozné, ale taková tehdy byla předměstí všech velkých měst, když si vzpomenu na tehdejší Prahu, darmo mluvit…
Obdržela jste Medaili města Liberec. Jaké to jsou pocity, když se zeptám, jako se tážou sportovní reportéři? Přikládáte ocenění nějakou váhu, nebo to s vámi nic nedělá a házíte jej, s nadsázkou vysloveno, tak trochu za hlavu? A za co jste si medaili podle vás zasloužila?
Ocenění v žádném případě za hlavu neházím. Řekla jsem už při děkovné řeči na radnici, že ho chápu jako poctu a zároveň závazek. A za co jsem si ho zasloužila? Myslím, že přesně za to, za co jsem ho dostala, za pedagogickou práci a za aktivity v kulturní oblasti. Ale přece jen si v koutku duše říkám, že nejvíce to bylo za nakladatelskou činnost.
Pojďme k ní. Proč jste se vlastně rozhodla v Liberci založit před třiadvaceti lety Nakladatelství Bor?
Naše nakladatelství míří na dva regiony, Náchodsko, odkud pocházím, a Liberecko, které se stalo mým novým domovem. A ačkoliv byly tyto oblasti historicky dosti odlišné, něco je spojovalo. A to byl fakt, že v obou bylo na co navazovat, protože tam v minulosti působila tradiční místní nakladatelství, ať už to byl královéhradecký Kruh, nebo liberecké Severočeské nakladatelství. Ne že bychom se s nimi srovnávali, to z mnoha důvodů nejde, ale děláme vše pro to, abychom aspoň trochu zaplnili mezeru, která po nich zůstala.
Mgr. Eva Koudelková, Ph.D. (* 1949)
|
Jádrem nakladatelství je regionální literatura a také jakési uchovávání kulturního dědictví regionu. Proč je to podle vás důležité? Jaký má regionální literatura význam? Neválcuje ji ta „celostátní“?
S celonárodní literaturou si vůbec nekonkurujeme, a ani to nejde. Regionální literatura je natolik specifická, že je kategorií sama pro sebe. A nehovořím teď o kvalitě, vždyť dnes už dávno neplatí, že regionální je automaticky druho až třetiřadý. Mám na mysli tematickou stránku, která má pro čtenáře z daného regionu nádech jakési důvěrnosti, při četbě takových knížek se pohybuje v místech jemu známých, se zřetelně vymezenými hranicemi, které mohou být vnímány jako ochrana před vnějším prostředím. A pro čtenáře odjinud má krajová specifičnost nádech autentičnosti a svým způsobem odlišnosti.
Jaké to vlastně je mít nakladatelství, ještě navíc ne tak široce zaměřené jako jsou ta velká tuzemská? Je to boj?
Žádný boj, je to jenom radost. O regionální problematiku je dnes mezi čtenáři opravdu velký zájem. Je v tom jistě mimo jiné to dnes trochu zprofanované „hledání kořenů“, snaha ztotožnit se s místem, kde žiji, potřeba mít kam patřit.
Na jaké vámi vydané tituly jste hrdá? Co se povedlo?
V současnosti připravujeme 250. titul našeho nakladatelství, takže těch knížek, na které jsem opravdu hrdá, je dost, a nechci žádnou upřednostňovat. Je to jako s dětmi, nebo s autorskými tituly. Vy sám píšete, a jistě víte, co mám na mysli. Člověk by měl na každý ze svých počinů vynaložit veškeré úsilí, jehož je schopen. Výsledek je potom závislý na mnoha proměnných, z nichž některé ani nelze subjektivně ovlivnit.
Kteří z autorů, možná i neprávem zapomenutých, z obou regionů, vám za ta léta nejvíce utkvěli v srdci? A které bychom si měli i dnes připomínat a proč?
Naše nakladatelství má edici Odkaz cílenou nejen na zapomenuté autory a jejich tvorbu, ale i na méně známá díla známých autorů, protože v těchto oblastech je stále co představovat. U mnoha takových titulů jsem už při přípravě k vydání tušila, že si asi nenajdou mnoho čtenářů, ale podstatné je moje přesvědčení, že by ta kniha prostě měla být na trhu. Nemusí se jí prodat kvanta, důležité je už jen to, že se dostane do knihoven a díky nim má šanci přežít.
Vy sama se zabýváte pověstmi a lidovými vyprávěními, co vás na tomto okouzlilo? A je region našeho severu Čech se svými pověstmi a povídačkami něčím odlišný od Náchodska, nebo obě oblasti něco spojuje? Pak tu možná budou i rozdíly v pověstech a vyprávěních mezi českým a německým obyvatelstvem, jež tady do konce druhé světové války ve většině žilo...
Nejdřív k důvodu okouzlení pověstmi. Chápu je jako kulturní odkaz dokládající smýšlení našich dávných předků, toho jak žili, pracovali nebo se bavili. Nejsou však jen dokumentem, protože obsahují spoustu dalších hodnot – rozvíjely fantazii, působily na city, nutily přemýšlet o zákonitostech přírody, nesly v sobě mravní poselství, a tak vlastně vychovávaly. S rozdíly mezi lidovou slovesností jednotlivých oblastí je to dost složité a nevím, jestli budu schopná všechno postihnout na malém prostoru rozhovoru. Zůstanu tedy u obecných tezí. Mezi laiky koluje přesvědčení, že jsou látky české, německé, polské a tak dále, prostě vycházející z ducha každého národa a tohoto ducha odrážející. Jakmile však do folklorních textů pronikneme hlouběji, zjistíme, jak často se jednotlivé motivy a někdy celé syžety v nich opakují. Jedná se zhusta o látky takzvaně migrující, i když v konkrétním detailu může být obecný syžet přizpůsoben dominantním lokálním dějům. Dnes panuje v odborných kruzích přesvědčení, že národnostní vlivy se v minulosti přeceňovaly. Jejich místo nahrazují jiné aspekty: podnebí, charakter regionu, ráz krajiny, lokální historie, válečná tažení, epidemie nemocí, hladomory, bývalé administrativní celky a také po staletí fungující obchodní trasy. Podnětem k šíření folkloru mezi jednotlivými skupinami obyvatel se mohlo stát prostě všechno, co vedlo k odstředivému i dostředivému pohybu obyvatel. A právě u prozaického folkloru, kam pověst patří, se dokonce uplatňuje možnost „šíření skokem“, tedy přenesení motivů jedincem na značnou vzdálenost.
Věřím, že je to jistě i práce objevitelská, snad detektivní. Odhalila jste během své úctyhodné kariéry něco, co je pro vás doteď zajímavé?
Protože jsme malé nakladatelství, prochází mýma rukama všechny tituly, které vydáváme. A kdybych měla tu práci nějak charakterizovat, pak bych řekla, že to vnímám jako dobrodružství s literaturou. Z každé knížky, nebo skoro každé, ve mně něco zůstane, za což jsem nekonečně vděčná. Nejdůležitější však pro mě je, že se do toho dobrodružství vrhám stále znovu a znovu a s chutí, která se za ta léta ani trochu nezmenšila. Možná ještě roste u vědomí toho, že můj čas není neomezený.
O regionální problematiku je dnes mezi čtenáři opravdu velký zájem. Je v tom jistě mimo jiné to dnes trochu zprofanované „hledání kořenů“, snaha ztotožnit se s místem, kde žiji, potřeba mít kam patřit.
Pojďme obrátit list. Na počátku devadesátých let jste se podílela na budování Katedry českého jazyka a literatury na liberecké Technické univerzitě. Jak moc to dalo práci prosadit na univerzitě, která šla v té době hodně nehumanitním, ale spíše technickým směrem?
V tomto ohledu jsem nemusela nic prosazovat, protože jsem na Technickou univerzitu, tehdy ještě Vysokou školu strojní a textilní, přišla v době, kdy se lámal chleba. Tehdy už se vědělo, že se rodí nová fakulta s humanitním zaměřením, a vše k tomu spělo. Do té míry jsem přišla takříkajíc k hotovému a mým úkolem bylo vybudovat jednu z nových kateder. Tady nemohu nezmínit tehdejšího děkana fakulty, pana docenta Václava Pecinu. Za to, že mně dal zcela volnou ruku, ale hlavně protože věřil, že to dokážu. Vždyť jsem v tomto ohledu neměla vůbec žádné zkušenosti, ale on přesto do toho rizika šel. Takové důvěře se nešlo zpronevěřit.
Vy jste na liberecké univerzitě dlouho působila a stále ještě působíte. Jací jsou dnešní studenti? Mají vůbec hlubší zájem o věci, jako je literatura, potažmo literatura regionální? A můžete porovnat, jací byli, když jste zde začala působit, a jací jsou nyní?
Studenti se mění, jako se měníme všichni. Je to mimo jiné spojené s vývojem společnosti, s charakterem doby, v níž žijeme. Ti dnešní jsou například mnohem sebevědomější, více znají svoje práva, jsou samostatnější, většina z nich třeba při škole pracuje. Ale na druhou stranu ti „v devadesátkách“ daleko více četli, měli širší všeobecný přehled, byli přirozenější, snad i družnější. Ale vždycky se najdou tací, před něž je radost předstupovat, diskutovat s nimi a případně společně objevovat neznámé, protože právě na poli regionální literatury toho neobjeveného zůstává nemálo.
Máte svá oblíbená místa ve zdejším regionu? A jaká jsou ta ve vašem rodném kraji?
Místa v obou krajích mám hodně spojená s literaturou. Tady je to primárně kraj „zapadlých vlastenců“, Vysocko, pak údolí Kamenice a Vošmendy, Českodubsko a Frýdlantsko. To hodně proto, že mně v mnoha ohledech připomíná Broumovsko tam u nás na Náchodsku. A co dál v mém rodném kraji? Samozřejmě na prvním místě podhůří hory Bor, podle níž je pojmenované naše nakladatelství, celý ten takzvaný Český koutek, mnoho míst na Metuji a jejích přítocích a pak asi logicky Babiččino údolí, ale nikoliv jen v tom úzkém pojetí, jímž rozumíme prostor vymezený Viktorčiným splavem, případně Rýzmburkem, a Českou Skalicí. To údolí je o dost delší a skrývá mnohá většinově neobjevená tajemství.
22. října 2020 |
