„Již nám udělili oprávnění k hornické činnosti. Těžit se tam samozřejmě už nebude, ale abychom vyhověli požadavkům báňského úřadu, museli jsme ho získat. Hornickou činností se totiž rozumí všechno, co člověk v důlním díle provádí,“ oznámil Jan Holinka, jednatel Hornicko-historického spolku pod Ralskem, který loni získal Schachtenstein do své správy.
Nejde o důl, jak si jej dnes představujeme. Schachtenstein je v podstatě 1,5 metru široká rýha, která se táhne asi 70 metrů lesním terénem. Na nejhlubším místě má 17 metrů, tedy ekvivalent šestipatrového domu. Na dně prolákliny se nachází kolmá štola vedoucí do skály. Ta sloužila k odnosu vytěženého materiálu ze skalní rozsedliny.
Členové spolku teď vymýšlejí, jak důl zpřístupnit lidem. Musí se totiž zabezpečit a vyčistit, aby nedošlo k úrazům. Skalní puklina je zanesená hlínou a spadanými stromy. Spodní štola je zavalená a je nutné vyztužit její stěny.
„Ještě před několika lety se štola dala projít, měla průměr domovních dveří. Z původní chodby už zbyla jen škvíra, která ústí na vedlejším svahu,“ vysvětlil Holinka. Spolek musí také vymyslet, jak k dolu přivést elektřinu a kde uskladnit pracovní nástroje.
Důl leží na chráněném území
Schachtenstein se totiž nachází na území přírodní památky. Z rostlin zde najdeme řimbabu okoličnatou nebo kokořík vonný. V okolních lesích žije sluka lesní nebo lelek. Ve skalních puklinách hnízdí netopýři a vrápenci. „Budeme to muset vyřešit citlivě s ohledem na přírodu. Náš spolek ale nedisponuje žádnými prostředky, než jsou vlastní síly, takže si nemůžeme moc vymýšlet,“ dodal.
Jedním z prvních kroků, které Hornicko-historický spolek pod Ralskem učiní, je výroba informačních panelů, které důkladně popíší historii dolu Schachtenstein. Dodnes o něm totiž vědí pouze místní, neoznačuje ho žádný rozcestník nebo cedule. Z pohledu historie přitom jde o jedinečný důkaz, že v okolí Hamru na Jezeře se těžilo dávno před příchodem uranového průmyslu.
Těžba na Schachtensteinu probíhala ve třech obdobích, poprvé v 15. století v době předhusitské, potom v 17. století v režii Albrechta z Valdštejna a naposledy koncem 18. století.
„Domníváme se, že těžba tu neprobíhala celoročně, ale vždy v čase zemědělské odstávky od podzimu do začátku jara. Horníci - nebo spíše vhodněji řečeno lamači - se ale museli potýkat s velkou nekvalitou vytěžené suroviny a dalšími problémy,“ zdůraznil Jan Holinka.
Těžil se tu limonit
Limonit, který se tu těžil, měl totiž obsah železa jen 20 procent s velikým podílem křemene. Hutnění takového materiálu je problematické. V regionu také nebylo uhlí, kterým by se zatápělo v hutích a hamrech. Rozkvět průmyslu navíc nepodporovali ani Hartigové, hrabata, kterým mimoňské panství patřilo. Prosluli škudlivostí a neochotou cokoliv modernizovat. I přes tyto útrapy se zde hornický průmysl rozvíjel.
„Poslední a nejznámější hamr, tedy kovárna, kde se přetvářelo železo z hutí, stála ještě v 18. století na břehu Hamerského rybníku, v místech dnešní bezpečnostní výpusti. Byl poháněný vodou. Hamrů tu ale v dobách těžby limonitu kolem 15. až 16. století bylo bezpočet,“ upřesnil starosta Hamru na Jezeře Milan Dvořák.
Obnovení dolu Schachtenstein vítá. „Máme tu jeden z nejnavštěvovanějších kempů v republice. Každé další místo, kam budou moci turisté vyrazit, vřele vítáme,“ dodal.
