Ještěd se v roce 2006 na plátnech neobjevil poprvé. Původní, později vyhořelá stavba na vrcholku hory, se mihla ve filmu Ošklivá slečna s Danou Medřickou a Karlem Högerem. Později se už rotační hyberboloid stal dějištěm postranních úmyslů Jiřího Bartošky v seriálu My všichni školou povinní.
Režisér Grandhotelu David Ondříček
Nejvíce se ale zapsal do podvědomí diváků celovečerním Grandhotelem. Ondříček společně s Jaroslavem Rudišem, který je autorem scénáře, přenesli na plátno příběh podivínského portýra a amatérského meteorologa Fleischmana. A Ještěd se se štábem nepáral. „Venku pozorujete, jak se honí mraky, vevnitř pak smrdí olej z hranolek,“ vzpomíná na natáčení David Ondříček.
Kde se zrodila myšlenka natočit Grandhotel?
Četl jsem pracovní verzi Rudišova Nebe pod Berlínem a ta knížka se mi natolik zalíbila, že jsem ho oslovil a bavili jsme se spolu. Když mě nějaký autor zaujme, snažím se ho kontaktovat a povídat si s ním i o jiných věcech. Říkal mi, že má takový zvláštní námět o hotelu v Liberci, který je na náměstí a chodí tam různí lidé, vrací se do minulosti... A já na to, že je to skvělé. Časem se z toho vyvinulo něco jiného, z hotelu byl rázem Ještěd a lidi neprocházeli.
Čím vás námět oslovil? Přeci jen, není to téma, které zapůsobí na masy...
Ke mně ty náměty různě přicházejí. Nechávám se volně inspirovat tím, co prožívám a co mě zajímá, než že bych seděl doma a vymýšlel, co by se lidem líbilo. Tady to byla taková určitá synchronicita v tom, že já jsem na Ještědu natáčel čtyři roky předtím nějakou reklamu a strašně se mi to místo líbilo, bavilo mě, jak ti lidé přichází a odchází, říkal jsem si, co dělají, když tady zůstanou večer. A takhle to ke mně přišlo, takhle jsme to smontovali.
Jak se vybíralo obsazení? Marek Taclík, představitel hlavní role, ještě nebyl taková hvězda jako dnes.
Casting probíhal dlouho. Většinou to dělám tak, že chodím po divadlech nebo se dívám kolem sebe. Například když vidím zajímavého neherce, tak se ho snažím vyzkoušet. Marka Taclíka jsem už znal z filmu Jedna ruka netleská. Věděl jsem, že to je výborný herec, a tak vůbec nezáleželo, jestli je hvězda, nebo ne. Pro mě už byl hvězda tenkrát. Znal jsem ho z divadla.
Strašně se mi líbil ve věcech, které dělá v Činoherním klubu, jako je Pan Polštář nebo Osiřelý západ, kde si myslím, že je naprosto neuvěřitelný, a tak jsem ho oslovil. Nebylo to pro mě vůbec těžké, začal jsem s ním počítat dost rychle, myslím, že jsme nedělali ani žádný casting. Líbil se mi i Dulava (Jaromír Dulava, představitel Jégra, pozn. redakce). Kláru Issovou jsme zkoušeli, ale ta taky velice rychle zapadla do party. Byla to taková radostná práce.
Vzpomněl byste si, jak probíhalo samotné natáčení? Ještěd je poněkud nehostinné místo. Fouká tam, prší tam, asi jste tam trávili i dost času.
Dlouho jsme tam bydleli, vlastně několik měsíců. Musím říct, že to pro mě byl i přelomový okamžik. Zalíbilo se mi tam a pak se mi podařilo sehnat v Praze byt ve třináctém patře v domě, který okolo nemá moc další zástavby, takže si tam trošku připadám, jako bych byl na nějaké hoře. Pobyt na Ještědu byl neuvěřitelný. Ta budova má několik poloh, něco jiného je, když vyjdete před ni, fouká vítr a vy vidíte před sebou a okolo sebe, jak se honí mraky, a pak ten vnitřek, který je taky nehostinný, ale trošku jiným způsobem - z klimatizace všude smrdí olej z hranolek.
Marek TaclíkSpali jsme čtyři hodiny denně Nebyla to náhoda, když David Ondříček svěřil roli podivínského Fleischmana tehdy třiatřicetiletému Marku Taclíkovi. Své dovednosti prokázal už v crazy komedii Jedna ruka netleská a režisér spolu s producenty počítali, že zazáří i v Grandhotelu. Opět nezklamal, i když na hvězdnou slávu si musel počkat ještě několik let. Přesto na natáčení v převážně 1012 metrech nad mořem myslívá. „Tehdy to bylo náročné, spali jsme čtyři hodiny denně,“ vzpomíná Taclík, který se během natáčení dostal až na samý vrchol vysílače. Takový pohled mu tehdy záviděl nejeden divák, byť jich do kin nedorazilo zrovna nejvíce. „Je to takovej zastrčenej film, ale já ho mám strašně rád,“ dodává Taclík. |
Ale zároveň to bylo neskutečně zajímavý a pan architekt Hubáček to navrhl tak, že to považuji za jednu z nejzajímavějších staveb, které jsem kdy viděl, vedle třeba muzea Guggenheim v New Yorku. natáčení v převážně 1012 metrech nad mořem myslívá. „Tehdy to bylo náročné, spali jsme čtyři hodiny denně,“ vzpomíná Taclík, který se během natáčení dostal až na samý vrchol vysílače. Takový pohled mu tehdy záviděl nejeden divák, byť jich do kin nedorazilo zrovna nejvíce. „Je to takovej zastrčenej film, ale já ho mám strašně rád,“ dodává Taclík.
Dlouho jsem si myslel, že se všechny záběry, včetně těch na špičce, natáčely skutečně na vysílači. Tak to ale doopravdy nebylo, že?
Něco se natáčelo na špičce, něco ne. Ty věci, kdy jsme měnili kameru ve výšce očí herců, kteří se spolu baví, jsme nemohli natáčet na špičce, a tak jsme postavili repliku vedle.
Film dostal několik ocenění, například dva České lvy za hudbu a zvuk, ale u diváků na úplný úspěch nedosáhl. Čím si to vysvětlujete?
Ode mě se po Jedna ruka netleská čekalo, že půjdu podobnou cestou, že přijde další ulítlá věc. Já jsem vykročil jiným žánrem, který diváky tenkrát tolik neoslovil. Distributor byl extrémně zklamaný, myslím, že dodneška jsou na mě trochu naštvaný. Oni tomu opravdu hodně věřili a dali mi volnou ruku. Ale já jsem to dělal s úmyslem, aby diváci přišli, takže mám čistý svědomí (smích). Ale abych pravdu řekl, nevím, proč takový poetický film diváky moc neoslovil. Já ho mám moc rád.
Prakticky celý děj filmu se odehrává v Liberci. Jaký je váš vztah k tomuto městu?
K Liberci mám menší vztah než k Ještědu, který považuji za magické místo a vždycky na něj budu vzpomínat. Nevracím se tam tak často, upřímně řečeno jsem tam od té doby nebyl (smích). Každopádně v Liberci jsou fajn lidi, ale architektonicky město vykročilo špatným směrem.
A to se nepřímo týká i Grandhotelu. Bývalý Obchodní dům Ještěd, později Tesco, kde se odehrávaly některé pasáže vašeho filmu, už také nestojí. Co na to říkáte?
Abych pravdu řekl, to nechápu. Když jsem přijížděl a viděl, že tady ten obchoďák není, nevěřícně jsem koukal. Ten dům měl svoji brutální poetiku, která se hodně lidem nemusí líbit, ale je to rozhodně určité svědectví doby, které má dle mého názoru obrovské architektonické kvality. Je to podobné, jako kdyby se v Praze zbourala Kotva, a to by byl velký nesmysl. Ještě kdyby tam vznikl park, tak neřeknu ani slovo, ale udělat tam mnohem ohavnější obchoďák, tomu nerozumím.
Vraťme se ještě na chvíli k Ještědu jako takovému. Zaznamenali jste už před těmi deseti lety, že není zrovna ve formě? Myslíte, že je potřeba s ním něco dělat?
Ještěd je potřeba dostat do takového stavu, aby vypadal tak jako ve své době. A to nemyslím technologicky, protože když se tam dá moderní klimatizace, která nebude vidět, tak je to v pořádku. Naivně jsem si myslel, že když to všude v západním světě chápou, tak proč by se to nepochopilo tady. Ale všiml jsem si, že se renovuje do původního stavu, alespoň zatím některé prostory, a doufám, že to takhle bude pokračovat. Vemte si, jak je u nás populární, na jak odlehlém místě je a jak by to mohla být unikátní věc, kdyby se zrekonstruoval se vším všudy.
Jak na film pohlížíte po deseti letech? Změnil se nějak váš vztah k němu?
Vztah zůstává stejný, a to dobrý. Možná i proto, že se na své filmy potom už nedívám. Já si to pamatuju tak, že se mi to povedlo, a tak mi to pak i zůstane v hlavě (smích). Od té doby jsem ho vlastně neviděl.
