Král dechovky, jak se komponistovi také přezdívalo, se narodil v Perlové ulici číslo popisné 232. Jeho rodný dům stále stojí a na fasádě se skví malá pozlacená tabulka s informací, že zde přišel na svět autor světoznámé Cikánky.
Vacek se však již v roce 1910 s rodiči přestěhoval do Prahy, kde se naučil mimo jiné hrát na housle, klarinet, trubku, lesní roh a kontrabas. Již od svých patnácti let hrál v pražských lidových kapelách. Díky své nástrojové mnohostrannosti byl vyhledávaným muzikantem také ve Vysokém Veselí, kde pracoval jako dělník. Své znalosti rozšířil v letech 1919-1924 během vojenské služby u vojenské hudby v různých posádkách. Roku 1925 se zúčastnil s českým cirkusovým orchestrem zájezdu do Francie.
Po návratu do Prahy působil v orchestru kina Lucerna, jazzové kapele Haryho Hardena a kvintetu Melody Boys R. A. Dvorského. Tři roky hrál také v Osvobozeném divadle, poté se však roku 1938 vrátil ke Dvorskému.
Za druhé světové války vedl vlastní orchestr, se kterým objížděl česká města. Vlastního hraní zanechal v roce 1956, od té doby se věnoval už jen skládání a občasnému dirigování. Roku 1982 mu byl udělen titul národní umělec.
Během svého života složil téměř devadesát polek, valčíků a jiných skladeb. Když napsal světově úspěšné tango Cikánka, bylo mu 29 let. Brzy přidal další věčně zelené písničky – Nikdy se nevrátí pohádka mládí, Táboráku, plápolej, U našich kasáren a další.
Karel Vacek skladby pečlivě propracovával a dokud si nebyl do poslední noty jistý, nedal dílo z ruky. Skládal tedy „pouze“ průměrně dvě písničky ročně, ale tak kvalitní, že dvě třetiny z nich zlidověly. Světové proslulosti dosáhla také zmíněná Pohádka mladí.
Podle webové stránky Hamelika, která se zabývá historií Mariánských Lázní, kam Vacek coby muzikant také často zajížděl, některé skladby libereckého rodáka byly nahrány až třiceti gramofonovými společnostmi například v USA, Japonsku, Německu či Anglii.
Muzikantům kupoval nástroje
Na Vacka před lety vzpomínal Stanislav Procházka, legendární zpěvák dechovek.
„S Karlem Vackem jsme byli velcí kamarádi. On byl sice pravověrný sparťan, já zase slávista, ale to nám vůbec nevadilo. Nás totiž spojovala hezká muzika, písničky, Karel skládal i krásné skladby do filmu. Několikrát se objevil i na filmovém plátně. Třeba ve slavném filmu Kristián z roku 1939 ho vidíme hrát v orchestru R. A. Dvorského. Málokdo ví, že Vacek hrával zadarmo, peníze dostávali jen jeho muzikanti. Těm dokonce ze svého kupoval hudební nástroje. Inu, byl velmi uznalý. Ačkoliv sám se stal výborným zpěvákem, dokázal uznávat i jiné,“ vzpomínal zpěvák.
Karel Vacek skonal 18. srpna 1982 v Praze a je pochován na vyšehradském hřbitově. Na Praze 13 je po něm pojmenována ulice.
