Patnáctiletá dívka se svým týmem přivezla historicky první zlatou medaili z mistrovství světa ve sportovním cheerleadingu. Drobná blondýnka v mikině národní reprezentace nad vietnamskou kávou vypráví, jaké to je být náhradnicí, jak český tým roztančil svět a netají se ani svými plány na studium v Americe.
Cheerleading je v překladu roztleskávání. Většina z nás si představí americké komedie, kde spoře oděné středoškolačky rozhazují třásněmi a povzbuzují hráče fotbalu. To ale nemá se sportovním cheerleadingem, kterému se věnuješ, moc společného?
Nejsem roztleskávačka, ale spíš cheerleader. Cheerleading je týmový sport, která má několik úrovní. A v každé z nich se dají dělat velké věci. Kombinuje hodně gymnastiku a akrobacii, stavíme lidské pyramidy. Pompony využíváme při pokřiku, pak ale cedule a třásně odložíme a začne soutěžní choreografie na hudbu. Tu vymýšlí trenér a obsahuje hlavně stunty (zvedačky, pozn. red.).
 |
Takže krátké sukně, miniaturní tílka a výrazné líčení ve vašem dívčím týmu nemají místo?
Na mistrovství světa v USA jsme měly dresy s dlouhým rukávem, k tomu nosíme většinou šaty nebo šortky. Musíme být zakryté. V naší juniorské kategorii jsme nesměly zařadit do sestavy ani přílišné natřásání hrudníkem, aby to nepůsobilo vyzývavě. Další podmínkou bylo zakryté břicho. Vlasy si většinou dáváme do culíku, protože s rozpuštěnými se cvičit nesmí. K dresu je povinná i mašle.
Vzpomeneš si na nějaká další omezení, která vás na mistrovství čekala?
Bylo hrozné vedro a my jsme musely mít neustále triko. Nemohly jsme si vzít sportovní podprsenku a kraťasy, za to by nás mohli vyloučit. Ani na nároďácký Instagram jsme nemohly publikovat příspěvky, kde jsme odhalené. Musely jsme dávat pozor, co zveřejňujeme. Asi bych si mohla dát na profil fotku v plavkách, ale záleželo by na tom jakou. Bylo zkrátka lepší se poradit s trenérkou, aby nevznikl nějaký problém. Netuším ale, jak moc to hlídali.
Řekla bys, že cheerleading je i o vzhledu? Musíš si držet váhu?
Vůbec ne (se smíchem ujídá dort před sebou). Je samozřejmě fajn, když člověk jí zdravě nebo posiluje. Ale na ničem extra nezáleží, ani na typu postavy, na vlasech, nebo na barvě nevím čeho. I v cheerleadingu jsou holky, které jsou trochu při těle. Cvičí a jsou dobré. Samozřejmě když je někdo větší postavy, pak ho nemůžeme vyhazovat do vzduchu, nahoru jdou ti nejmenší a nejlehčí. Ale jinak na váze nezáleží. Jde o to, aby se ten člověk snažil, jaké má schopnosti a co dokáže pro tým udělat. Rozlišuje se soutěžní tým, a pak máme lidi, které to baví, ale nepotřebují soutěžit. V soutěžním týmu by měl člověk opravdu chtít vyhrát. Zábava je samozřejmě hlavní, ale výhra je jedna z věcí, proč to děláme.
Jaké máte další důvody?
Celý rok jsme trénovaly kvůli třem minutám na ploše před porotou. Ty rozhodují, jestli vyhrajeme, nebo ne. Někdo by řekl – no a co, tak tam tři minuty hopsáš, to děláš i na tréninku. Ale je to úplně něco jiného. Je to něco, pro co jsme dřely, na co máme společné vzpomínky, dávaly do toho všechno a naplňuje nás to. Ty tři minuty jsou odměna za tu dřinu.
Když jsem viděla na záznamu z mistrovství všechny ty skoky, zvedačky, otočky a létání vzduchem, nepůsobí to jako nejbezpečnější sport…
Je to dost nebezpečné, kolikrát se vyhazujeme fakt do výšky. I když se na bezpečí hodně dbá, tak se ve vzduchu může něco pokazit. Na tréninku se nám stalo několikrát, že někdo spadl, na vystoupení zatím ne. Já jsem si vyvrtla ruku a mám s ní potíže už pár let, kamarádka si zlomila ruku, další má problémy s nohou. Častější jsou ale vyražený dech nebo menší otřes mozku. Ale to beru už jako něco normálního. Stává se to opravdu málokdy. My musíme hlavně za každou cenu chytit toho, koho vyhazujeme.
Ve svém libereckém týmu trénuješ asi osm let, poslední dva roky jsi navíc ještě součástí české reprezentace?
Konkurzy do nároďáku se pořádají každý rok, další bude letos v září. Já jsem se tam dostala v roce 2020 jako náhradnice. Většina holek tam chtěla hlavně kvůli tomu mistrovství světa v Americe, zasoutěžit si tam a vidět to, protože to je něco neuvěřitelného. V národním týmu jsme na Ameriku trénovaly celý rok. Scházely jsme se jednou za měsíc na celý víkend, a když se mistrovství blížilo, tak i častěji.
A vyplatilo se to. Nedávno váš dívčí tým přivezl z mistrovství světa ve sportovním cheerleadingu na Floridě zlatou medaili v kategorii junior.
Do Orlanda letělo 24 holek jako základ týmu a tři náhradnice. Celou dobu jsem si říkala, že jsem smířená s tím, že jsem náhradník. Na trénincích se v průběhu roku díky nám udělalo dost práce. Když třeba holky nepřišly kvůli covidu, tak jsme je vždycky zastoupily. Bylo pak ale hrozně těžké se v Americe dívat na každodenní tréninky. Cítila jsem se jako člen týmu a byla šťastná za to, že tam můžu být. Ale vnitřně jsem se cítila zklamaná, že jsem se nedostala do týmu jako základ. Na druhou stranu jsem jim to moc přála a nechtěla bych nahradit žádnou z těch holek, protože si zasloužily tam být. Ale bylo to trochu smutné. V kategorii juniorů se nakonec náš tým umístil na prvním místě a senioři se stali vicemistry ve své kategorii. My jsme přivezly první medaili v historii českého cheerleadingu, o to to bylo silnější.
V České republice nemá cheerleading zrovna zvučné jméno a tradici?
Není to u nás úplně obvyklý sport, ale přijde mi, že ho zná čím dál tím víc lidí. I přesto se mi stává, že když někam přijdu a řeknu, že dělám cheerleading, tak si lidé automaticky myslí, že roztleskávám na hokeji. Dřív jsem kvůli tomu byla trošku šikanovaná a dělali si ze mě srandu, že to není sport, ale trapárna. Hodně lidí to nebralo vážně a nezajímali se o to. Což chápu, protože mě také nezajímá fotbal, i když ho kamarádi hrají. Doufáme, že když jsme teď vyhrály, že tenhle sport pozná – a začne dělat – víc lidí. V Americe mají hlavně smíšené týmy a jsou hodně namakaní. Holka mnohokrát větší než já zvládá nejvyšší úroveň a vypadá úplně v pohodě. Nebo když jsme viděly při tréninku sestavu Američanek, tak jsme zůstaly stát s otevřenou pusou. Docvičily, dobelhaly se ke zdravotnici, ta jim dala k noze pytlík ledu, obvázala jim to fólií a holky zase odešly. A my jsme na ně koukaly a říkaly si – jak je možné, že po tomhle ještě žijí?
Neláká tě přestěhovat se za cheerleadingem do Ameriky? Přece jen tam budou úplně jiné možnosti.
Letos to byla moje první cesta do USA, ale rozhodně ne poslední. Chtěla bych tam jet ještě na rok. Najít si rodinu, která by měla poblíž školu a nějaký cheerleadingový tým. Vyzkoušet si to. Říkám si, že bych to mohla zvládnout. Mám ráda změny, kdy jsou věci jen na mně.
Vnímala jsi na mistrovství rivalitu mezi jednotlivými týmy?
Cheer má úžasnou komunitu, všichni jsou kamarádští, i cizí týmy se navzájem podporovaly. Každý z nich má svůj pokřik a za chvíli jsme se naučily i ty jejich (pobrukuje si pokřik Chile). Jeden večer byla party, kde jsme si mohli vyměňovat nějaké drobnosti s ostatními týmy. Před halu přijelo auto a pouštělo nám písničky na celé parkoviště. Všichni tam tančili, bavili se, fotili a přátelili se. Já si tam našla kamaráda z Chicaga, se kterým si doteď píšu. Nebo když se při vyhlašování stala chyba a moderátor řekl, že je Mexiko na třetím a Chile na druhém místě. Po chvíli se omluvil, že se spletl a že je to obráceně. Holky už měly na krku medaile a fotily se. Překvapivě ale nenadávaly. Naopak šly ke druhému týmu, vyměnily si medaile, objaly se a pogratulovaly si. Jde sice o vítězství, ale šlo vidět, že je to hlavně baví, a na tom záleží. Byla čest vidět ostatní týmy naživo.
Přivezla sis kromě zlaté medaile z Orlanda i nějakou vzpomínku, na kterou hned tak nezapomeneš?
Nosily jsme s sebou všude reproduktor a kdykoliv jsme někde čekaly, tak jsme si pouštěly písničky a tančily. Naše oblíbená byla „Žijeme len raz“ od Ega. Při těch tanečcích se rozehříváme, skáčeme a zpíváme. A když jsme čekaly v plné hale na zahajovací ceremoniál, pustily jsme si hudbu a začaly tančit. Jeden tým se k nám přidal, pak se z ničeho nic přidávaly i další a další, zkoušely to podle nás. A postupně se roztančila celá hala. Mám to natočené, byl to jeden z nejhezčích momentů, co jsem tam zažila. Když se to tak vezme, tak jsme roztančily celý svět.
