Středa 8. prosince 2021, svátek má Květoslava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 8. prosince 2021 Květoslava

Kolem se hemžili medvědi. Tak jsme pískali na píšťalky, říkají cestovatelé

  8:23
Jiří Kočíb a jeho bratr Jan se vydali na 770 kilometrů dlouhý pochod ve stopách Slovenského národního povstání. Trasu zvládli za téměř čtrnáct dnů a zažili na ní řadu adrenalinových zážitků.

Odpočinková pauza | foto:  archiv bratrů Kočíbových

Hovění si na lehátku s knížkou po levici a koktejlem po pravici kdesi na mořské pláži, ochutnávání kulinářských specialit a zábava s mírným sportováním pod dohledem animátora.

Nic z výše uvedeného není synonymem ideální dovolené pro dvojici bratrů Jiřího a Jana Kočíbových. Sourozenci z Lučan nad Nisou tráví svůj volný čas aktivně a posouvají v něm limity svých sil. V létě za dvacet čtyři hodin pokořili na libereckém Ještědu tolik výškových metrů, jako má Mount Everest, a nedávno se vrátili z dálkové túry po Slovensku. V úchvatném čase necelých čtrnácti dní zdolali pěšky 770 kilometrů turistické Cesty hrdinů Slovenského národního povstání. Spolykat při tom museli také téměř třicet kilometrů převýšení.

Lidé Cestu hrdinů SNP ujdou průměrně za třicet dní i více. Naopak rekord je týden. Vám se to povedlo za skvělé skoro dva týdny. Vím, že jste ovšem šli nalehko, jen s malým batohem, trekingovými holemi, vodou či čelovkou. Přesto to vychází na nějakých 55 kilometrů denně, abyste to v tomto termínu stihli. To je den co den docela slušná nálož...
Jiří Kočíb: Měli jsme vyčleněno na trasu patnáct dní, abychom se včas stihli vrátit do práce. Museli jsme ji proto docela přesně naplánovat, jelikož nás vždycky někde čekal táta s obytným autem, ve kterém jsme nocovali. Takže rozhodující bylo se včas dostat k autu. Občas to znamenalo noční pochody s čelovkou, jelikož se někde nedalo zaparkovat a vůz se musel přesunout dál. To se nám povedlo prvních pár dnů. Pak jsme raději vstávali někdy v půl páté ráno, abychom se těmto nočním bojůvkám vyhnuli. 

Jan Kočíb: Začali jsme ale pěkně zostra, takže první dny jsme se přibližovali i k nějakým sedmdesáti kilometrům v nohách. Pak se však zjevily Nízké Tatry a tam už toto tempo nešlo udržet, jelikož nás čekala řada převýšení. Ale v závěru se nálož zase zvyšovala. 

Jiří Kočíb: Když jsme ovšem startovali z Dukelského průsmyku, tak jsme si na začátku docela odrovnali nohy tím, že se šlo stále po asfaltu.

Předpokládám, že v horských polohách to muselo být docela krušné. Slyšel jsem, že značkaři turistických tras u našich východních sousedů se s tím moc nepářou a vedou cesty rovnou strmě nahoru.
Jan Kočíb
: Je tomu tak. Je to veliký rozdíl oproti Česku. U nás se cesty vedou většinou po serpentinách, vrstevnicích. Slováci nic takového neznají, prostě stojíte pod kopcem a jdete přímo nahoru na jeho špičku a pak zase rovně dolů a tak znovu a znovu. Tam neexistuje kopec obejít, to se u nich nevyučuje. 

Jiří Kočíb: Jo, jo. Prostě furt nahoru dolů, pořád dokola. Pokaždé vstávat brzy ráno s tím, že mě čeká na pěti kilometrech třeba tisícové převýšení, to není úplně příjemné (smích).

Přišla krize?
Jan Kočíb: U mě na konci přechodu Tater. Začalo mě tahat stehno. Už to docela bolelo i na rovince a nemohl jsem se na nohu spolehnout a nějakých sto kilometrů jsem ji spíše tahal za sebou a říkal si, co dál. Naštěstí mi ji brácha zatejpoval. 

Jiří Kočíb: Amatérsky jsem ho ošetřil, což skousl, protože jsem mu při tom dal lízat zmrzlinu (smích). Naordinoval jsem mu i lázeňskou proceduru, ale poměrně extrémní. Končili jsme tehdy v jednom lázeňském městě a bráchu jsem nahnal s tou nohou do ledového potoka, co tam protékal kousek od kolonády. Páry na romantické procházce a senioři na nás docela nevěřícně koukali. Byl to takový netradiční wellness. Ale pomohlo to a Honza mohl cestu dokončit. 

Jan Kočíb: No a na bráchu přišla krize při výšlapu na horu Chopok. 

Jiří Kočíb: Stoupali jsme třináct a půl kilometru na vrchol, zase vlnitým stylem nahoru dolů, a já cítil při sestupech šílenou bolest v nártu, až jsem z toho měl slzy v očích. Tam jsem měl v hlavě na krajíčku myšlenku, že to vzdám. Ale zase jsem měl za sebou týden a nechtěl jsem ho zahodit. Mám takovou povahu, že bych se musel vrátit úplně na začátek na start a začít znovu. Nakonec jsme to ale rozmasírovali a krize byla zažehnána.

I přes tyto peripetie musel být pochod úžasným zážitkem.
Jan Kočíb: Hlavně nám úžasně vyšlo počasí. V podstatě celé dva týdny bylo slunečno, nepršelo. Co jsme věděli od lidí, co to šli před námi, tak to hodně lilo a oni vlastně nic z té krásné krajiny a památníků bojů Slovenského národního povstání pořádně neviděli, jelikož všude vládla mlha. To my se mohli rozhlížet a vychutnat si každý kilometr.

Ale někdy místo vychutnávání přírody přišel strach z ní. Narážím na hojný výskyt medvědů v této oblasti. Měli jste s sebou rolničky, jejichž chrastění údajně tyto šelmy od lidí odhání?
Jiří Kočíb: Měli, doporučuje se to, ale podle mě je to spíše dobrý placebo efekt. Už první večer se to kolem nás hemžilo medvědy, slyšeli jsme je všude kolem. To vám na klidu moc nepřidá. Když už se nám zdálo, že jsou hodně blízko, každých patnáct vteřin jsme začali pískat i na píšťalky pro uklidnění sama sebe. Ale jsme tady, vrátili jsme se. 

Jan Kočíb: Potkávali jsme cestou i lidi s obřími rolničkami na batohu nebo holku se sprejem proti medvědům o velikosti malého hasicího přístroje. Ta než by ho ale z batohu sundala, medvěd by byl možná rychlejší. Na Slovensku mají dokonce vtip. Víte, jak poznáte exkrement od medvěda? Že v něm je rolnička (smích). 

Jiří Kočíb: Já mám s medvědy ještě jednu historku. Čistě náhodou jsme potkali na trase profesora ode mne ze školy. Když jsme se vzpamatovali z tohoto nečekaného setkání, řekl nám, že jde se svým malým, asi šestiletým synem někam přespat do stanu. Varovali jsme ho, že tady jsou medvědi a že to nemusí být bezpečné. Nad našimi radami však trochu ohrnul nos. Druhý den mi ovšem psal, že stan ani nestihli postavit a že museli se synem vylézt na stožár od lyžařského vleku a tam strávit část noci, protože dole stáli dva medvědi.

A odnesli jste si domů i jiné adrenalinovější zážitky než jen ty se zvířaty?
Jan Kočíb: Určitě zajímavé a docela děsivé bylo procházet romskými osadami. Někdy trasa vedla přímo skrz ně. To jsou opravdu slumy jako někde v Africe či Jižní Americe. Člověk se bojí vejít a ačkoliv má u sebe jen málo věcí, i o to málo se bojí. Když jdete, sledují vás desítky, stovky očí, které se nahrnuly k plotům. Není to příjemný pocit, ale na druhou stranu všichni byli slušní, pozdravili, žádný konflikt.

Vy jste došli od Dukly až na hrad Děvín. Jaké jste prožívali pocity na konci své pouti?
Jiří Kočíb: Docela vtipné, jelikož jsme se na konci přimotali do trasy Štefánikova dálkového závodu. Když jsme šli přes Bratislavu, tak nás povzbuzovalo hodně fanoušků, kteří si mysleli, že jsme součástí akce, protože jsme vlastně tak vypadali. Dokonce si nás fotili fotografové, lidé nás hnali na občerstvovací stanice nebo záchytné body, kde nám říkali, ať se zapíšeme a podobně.

To mi připadá jak z nějaké francouzské grotesky...
Jiří Kočíb: Skoro. Ale ten konec byl spíše takový smutnější. U hradu Děvín je jen velké parkoviště a jeden turistický rozcestník a nikdo tam moc nechodí. Takže jsme si po takřka čtrnácti dnech sáhli na rozcestník, řekli si „jsme tady“ a jeli zpátky do práce (smích).

Lehce filozofická otázka — co vám cesta dala?
Jiří Kočíb: Filozofická odpověď by byla, že cesta je cíl a že čím rychleji jdeš, tím dříve tam budeš (smích). Ale dala mi určitě to, že se na tu příští musím už konečně pořádně připravit. Před každou si totiž vždycky říkám, že budu trénovat, aby mi v prvních dnech netrpěla chodidla nebo záda, a že se na túru nevydám v neprošlápnutých botách. Jenže zase jsem to neudělal, takže opět zbytečná bolest. Ale zase kdo si může říci, že zdolal 770 kilometrů. Je to pro mě vnitřní uspokojení, že tohle dokážu se svým tělem a že můžu zkoušet, co vydrží dál. Zatím se do žádného dovolenkového zenu, vyklidnění neženeme, to prozatím neumíme. 

Jan Kočíb: Měl jsem naštěstí dva páry bot a oba prošlápnuté. V tom mě brácha poučil. Na cestu jsem se vydal s tím, že najdu nějaký svůj tělesný limit a zároveň se podívám do míst, kam bych se normálně nedostal. Na každém kilometru můžete něco zajímavého spatřit, s někým zajímavým se potkat. Baví mě každý ten kilometr, i když u toho občas trpím a nadávám. Ale zpětně je z toho krásný pocit.  

Autor:
  • Nejčtenější

Sypač nedal přednost autu, jeho řidič náraz do radlice nepřežil

Lidský život si vyžádala ranní nehoda v Sosnové na Českolipsku. Řidič osobního vozu nepřežil náraz do radlice sypače,...

Rada po dvou červených: Hübschmana bych nestřídal, ani kdyby mu spadly trenky

Potěšil ho výkon v první půli, kdy si jeho svěřenci zajistili dvoubrankové vedení. Jablonecký trenér Petr Rada také...

Dcera je budoucí olympijská naděje, prozradil hokejový trenér Pešán

Ač působí klidně, uvnitř je natěšený i krapet nervózní. Olympijské hry v Pekingu, kde povede české hokejisty za...

Zloději ukradli v Chrastavě altán pro výletníky, zůstaly jenom kolíky

Dřevěný altán za bezmála půl milionu korun ukradli neznámí zloději v Chrastavě. Altán stál na oblíbeném výletním místě...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Zloději se zaměřili na katalyzátory. Policie už řeší desítky případů

Premium Když se řidič vrací ke svému zaparkovanému autu, leckdy ani netuší, že ho okradli. Na Českolipsku si mnoho lidí své...

TEST: Hodinky místo mobilu děti pohlídají i zabaví

Premium Co umějí chytré hodinky se SIM kartou pro děti? Nahradí mobil. Dá se na ně dovolat a většinou i sledovat jejich polohu...

Opatření bojkotuje stále více lidí, cítí se podvedeni, říká psycholog

Premium Doba covidová je už dlouhá. Zatímco při první vlně epidemie byli lidé v Česku většinou ukázkově disciplinovaní, nyní je...

Velké dilema třetí dávky: míchat, či nemíchat vakcíny?

Premium Posilující dávka očkování naráží na možnost volby. Řada Čechů řeší, kterou vakcínou si nechat svoji imunitu proti...

  • Další z rubriky

Sypač nedal přednost autu, jeho řidič náraz do radlice nepřežil

Lidský život si vyžádala ranní nehoda v Sosnové na Českolipsku. Řidič osobního vozu nepřežil náraz do radlice sypače,...

Ženu v Liberci srazil osobní vlak, utrpěla těžká zranění

V sobotu večer obdrželi policisté oznámení na lince 158, že se v Liberci střetl osobní vlak s chodcem. Vlak srazil ženu...

V Liberci se srazil autobus s pick-upem, řidiče odvezli záchranáři

Po druhé hodině odpolední se v Kunratické ulici v Liberci střetl autobus městské hromadné dopravy s pick-upem. Policie...

Záchranka modernizuje základnu na libereckém letišti, posílí i vozový park

Modernější a větší. Letos na jaře začala rekonstrukce základny záchranářů na libereckém letišti. Podle technického...

AURES Holdings a.s.
NÁKUPČÍ AUTOMOBILŮ - LIBEREC (A9048)

AURES Holdings a.s.
Liberecký kraj
nabízený plat: 35 000 - 50 000 Kč

Žilková: Byla jsem těhotná s Menzelem, potrat byl pro mě rozvodem s Bohem

Veronika Žilková překvapila informací o tom, že kdysi čekala dítě s Jiřím Menzelem. O nevěře manžela, vztahu s...

Moje tetování nad rozkrokem vyznívá vulgárně, stěžovala si paní

Nebylo tak úplně promyšleno, kvůli přemíře alkoholu vlastně nebylo ani zamýšleno. Tetování vyznívá explicitně sexuálně,...

Psychopati za volantem: pozor na dodávky, elektromobily a bouráky dvou značek

Beránci ve škodovkách a predátoři v bavorácích? Výběr auta o vás může prozradit víc, než byste možná chtěli. Ať už se...

Měli jsme zůstat točit v Sydney, říká Chris Hemsworth o práci v Praze

Australský herec Chris Hemsworth (38) v Praze natáčí pokračování akčního filmu Vyproštěn. V české metropoli by měl štáb...

Syna jsem viděl, když mu byly tři. Pak až v jeho padesáti, říká Ladislav Frej

Premium „Po představení neusnu. Je půl třetí ráno, sedím v kuchyni, chroustám piškoty bez lepku, piju mlíko a mudruju, co jsem...