Mezi koncem a začátkem školy, mezi dvěma dalekými cestami stopem na východ. Na dvoře liberecké kavárny dobrodruh Štěpán Hušek vzpomíná na svůj nedávný pobyt v íránském vězení, objasňuje, proč nechce být influencer i to, proč měl předsudky vůči Pákistánu.
Překonal jste skoro 16 tisíc kilometrů, většinou stopem. Kdy se ve vás probudila touha po téhle – mnohými vnímané jako dost nebezpečné – cestě přes Turecko, Írán a Pákistán až do Indie?
Přemýšlel jsem nad ní už na střední škole. Se stopem mám zkušenosti od 14 let. Už jako malého mě fascinovalo, jak člověk bez peněz dokáže cestovat a jak intenzivní to je. Sledoval jsem zahraniční blogery a youtubery, ti mě k tomu motivovali. Ve čtrnácti přišel Štěpán za mamčou, že by si to chtěl vyzkoušet. Zakázala mi to. Měl jsem ale výdrž a stál si za tím. Mám docela odvážnou cestovatelskou rodinu, a tak se mamka rozhodla, že si zavzpomíná na staré časy a pojede se mnou. Tak se čtrnáctiletý Štěpán s mamkou sbalili a vyjeli do Amsterdamu stopem.
Drogy přes hranice katapultují v takové kouli s GPS a dealeři je potom chodí hledat po horách s navigací. Aby si je nekradli vzájemně, dávají si tam miny. Když jsem tam chtěl jít do hor, bylo mi to docela hezky rozmluveno, že radši ne.
