Celý svět se dojímá nad tragédií v Libanonu. Ale podobné katastrofy postihly i liberecký region. Přesně před 200 lety lehla popelem celá Česká Lípa, shořelo tu pět set domů a tisíc rodin přišlo o domov.
V České Lípě k tomu teď probíhá unikátní výstava, kde se na 25 panelech rozmístěných v ulicích ukazuje, jak vypadalo město před ničivým požárem z roku 1820. Na otázky odpovídají stavební historik Michal Panáček, historik Jaroslav Panáček, grafik Rudolf Živec, malíř a grafik Atila Vörös a vedoucí českolipského informačního centra Květa Menclová.
Výstava, která právě běží v ulicích, mapuje 200 let staré události. Kde jste vlastně sháněli podklady? Existují tak staré katastrální mapy a nákresy?
Michal Panáček: Ano, podklady existují. V okresním archivu a vlastivědném muzeu nebo i v soukromých sbírkách. Ale otázka je, jak je nejlépe ukázat a prezentovat veřejnosti, aby lidé skutečně vnímali, co tím chceme sdělit. Tak se zrodila myšlenka ve Vlastivědném spolku Českolipska k uspořádání výstavy Böemische Leipa 1820 a Česká Lípa 2020. Tedy dvousté výročí. Kontrast, rozdíl, historické, středověce vypadající dřevěné roubené a hrázděné město a moderní klasicistní středisko průmyslu a státní samosprávy.
Jaroslav Panáček: Původní podobu města máme velmi věrně a podrobně zachycenu na vedutě města od F. A. Weisera z doby před rokem 1779. O požáru se zachoval jeho podrobný popis i statistické a soupisné údaje, ale krátce po něm již máme i první přesné mapové a katastrální údaje, které v mnohém odrážejí situaci ještě před požárem, takže z nich můžeme vyjít. Je zajímavé číst, že škody způsobené požárem jednotlivým lidem byly podrobně zapsány a do krejcaru bylo stanoveno, kolik jim bude věnováno z odškodnění, které bylo sbíráno po celé monarchii.
Na výstavě používáte kombinaci reálných fotografií z místa a fotomontáže, jak to vypadalo kdysi. Jak jste vlastně fotografie těch 200 let zaniklých ulic získávali? Nikdo ji přece na fotografii nemohl zachytit…
Michal Panáček: Na tom jsme postavili cely vtip výstavy, tedy ukazovat místa a stavby města, jak vypadaly před požárem, i když z té doby žádné obrázky nemáme. Jsou to tedy převážně fotky staveb, které požár přežily, charakterizovaly jeho starou tvář, ale později byly zbořeny a dnes již většinou neexistují. A jako „zrcadla do historie“ jsme je přesně zasadili do jejich původních míst, ale v současné podobě. Podobných fotomontáží je k vidění mnoho. My jsme se je snažili odlišit od těch klasických, které známe. Pátrání po zmizelém romantickém rázu města bylo dlouhé a moc se toho nedochovalo. Baví nás bádání i realizace. Je to mravenčí práce.
Rudolf Živec: Některé grafiky zaberou desítky hodin a na daná místa se musíme vracet i několikrát, aby výsledek stál za to. Zajímavé na tom je, že za dalších 50 let budou lidé obdivovat i věci, kterých si dnes nevšimneme. Dopravní značení, budovy, auta i postavy, které zrovna procházejí. Je to časová kapsa, která protíná dvě různé časové linie. Kresby Atily Vörose celému projektu dodávají umělecký charakter, jsou realistické, přirozené. Pozorný divák musí chvilku přemýšlet, jestli to není fotografie. Všechny stíny i čas focení zaznamenaný například na hodinách kostela sv. Petra a Pavla nebo na Mariánské bráně jsou toho důkazem.
Proč jste vlastně s výstavou šli do ulic k lidem a neumístili ji například do muzea?
Atila Vörös: Do ulic jsme chtěli především. Je to nejlepší kontakt s divákem. Panely jsou vymyšlené tak, aby divák mohl sledovat jak panel, tak i místo kterého se ta grafika týká. K tomu má k dispozici popis i danou grafiku a mapu. To sice můžete udělat na nějakých fotkách v muzeu, ale mnoho lidí s tím neoslovíte. Proto jsme od počátku věděli, že s tím chceme vyjít za lidmi úplně přímo do ulic, kde ty stavby stály. Aby to lidé mohli prožívat v reálu, nenuceně a třeba opakovaně, když na to budou mít náladu. A zároveň na tom úzce spolupracovat s městem prostřednictvím jeho informačního centra.
Květa Menclová: Zájem, který výstava vyvolala, nás moc potěšil. Je vidět, že lidé mají o historii zájem. Doufáme, že v návaznosti na výstavu brzy vznikne i publikace, která bude obsahovat víc fotomontáží a zapomenutých míst. Takových míst bylo ve městě hodně a my se je pokusíme znovu najít. A nejen ty, chceme připomenout i významné události. Kniha by tak měla připomenout i jiné zapomenuté výjevy z naší minulosti, využít princip zrcadel i na společenské akce nebo chtěné i nechtěné návštěvy, které se v našem městě udály. Spolupráce lidí z Vlastivědného spolku Českolipska a grafiků a výtvarníků s městem Česká Lípa začíná být velmi inspirativní a edukativní zároveň.
Ví se dnes něco o příčinách toho velkého požáru?
Jaroslav Panáček: Jistě. Bylo to již v době, kdy se takové věci podrobně vyšetřovaly, a proto víme, že požár vznikl od třísek na půdě bednáře Langhamera na jižním konci dnešní Sokolské ulice. Mnoho týdnů před tím nepršelo, takže se oheň i kvůli silnému větru šířil velmi rychle a za tři a půl hodiny bylo celé město a tři předměstí v plamenech a za sedm hodin z gruntu vyhořelo. Žádné hašení nepomohlo, lidé přišli o všechno, obytné domy, majetek i živnosti. Stačili zachránit jenom holý život. Opravdová katastrofa. O střechu nad hlavou přišlo přes 1000 rodin a škody byly podrobně odhadnuty na 3 miliony zlatých na nemovitostech a 1 milion zlatých na živnostech.
Jaké největší skvosty vlastně požárem zanikly?
Jaroslav Panáček: Když shořelo celé město, tak celé město. Původní hrad, přestavěný na zámek, radnice, čtyři městské hradební brány, vyhořel augustiniánský klášter, farní škola a celkem 519 domů. Nepochybně vůbec největší ztrátou bylo, že podruhé v krátké době vyhořel i děkanský chrám Petra a Pavla, který byl po požáru v roce 1787 jen provizorně zabezpečen. Byla to obrovská stavba trojlodního klenutého gotického kostela s mohutnou, skoro 60 metrů vysokou věží, která zabírala větší část dnešního Škroupova náměstí. Měšťané ani vrchnost ale neměli v tu chvíli sílu kostel zachránit. Vlivem dešťů se zřítila věž a prorazila klenby, i stěny kostela hrozily, že spadnou. Vrchnost nakonec souhlasila s tím, že si měšťané mohou zdivo kostela rozebrat na opravy svých domů, takže stavba kromě několika málo fragmentů zanikla naprosto beze stopy. A už se ji přes velké snahy po celé 19. století bohužel nepodařilo znovu postavit.
Odolala nějaká část České Lípy požáru a existuje dnes ještě?
Jaroslav Panáček: Požár nezasáhl hrnčířské předměstí na jih od řeky Ploučnice s kostelem sv. Maří Magdaleny a ušetřeny zůstaly i kostely sv. Kříže a Narození Panny Marie na východním a severním předměstí. Převážně na okrajích původní městské zástavby zůstalo zachováno několik desítek dřevěných nebo polodřevěných domů, z nichž část zachytili fotografové ještě na sklonku 19. a na začátku 20. století a my jsme je tak mohli využít k představení podoby města před požárem. Bohužel ale zase většina z nich byla později také zbourána, takže dnes víme pouze o třech domech, které jsou i se svými roubenými stěnami a dřevěnými krovy starší než požár z roku 1820. Jeden z nich, čp. 492, byl dokonce postaven v roce 1785, krátce před prvním novodobým celoměstským požárem roku 1787, a je tak nejstarším celistvě zachovaným domem ve městě.
Tady se asi sluší připomenout, že v roce 1820 neexistovali dobrovolní hasiči. Ty založili v České Lípě až v roce 1865. Nabízí se otázka, proč jim to trvalo dalších 45 let…
Michal Panáček: Otázka je to dobrá, ale odpověď budeme spíše jen odhadovat. I když až v roce 1865, i tak je to jeden z nejstarších sborů městských dobrovolných hasičů v celé střední Evropě! Po požáru bylo potřeba řešit velmi mnoho skutečně existenčních problémů a na takové myšlenky nezbýval čas, i když jejich praktická opodstatněnost by se mohla zdát jasná. A tak se je podařilo uskutečnit až s odstupem dalších dvou generací.
Česká Lípa přitom následovala osud Mimoně, která v roce 1806 také celá shořela, ale už v roce 1810 stála Mimoň nově z kamene, z pálených i nepálených cihel krytých taškami, břidlicí i plechem. To nikoho v České Lípě nenapadlo?
Michal Panáček: No, ono to s Mimoní úplně tak nebylo. Také se z velké části stavělo znovu ještě ze dřeva, protože to bylo mnohem levnější. Česká Lípa na to potřebovala zoufalou zkušenost dvou celoměstských požárů krátce po sobě v letech 1787 a 1820. Po prvním požáru se město obnovilo opět v polodřevěné podobě, až po druhém už zasáhla státní správa. Pět týdnů po požáru vydalo krajské hejtmanství v Litoměřicích tiskem velmi přísný a podrobný stavební řád, který nařizoval stavět již pouze z nespalných materiálů. Byl progresivní a v mnoha věcech se stal vzorem pro pozdější stavební legislativu vydanou pro celé Čechy. Asi by se nám dnes zdálo trochu neskutečné, že třeba nařizoval majitelům shořelých domů, že je musí obnovit nejpozději do tří let, jinak jim budou úředně vydraženy a ten, kdo si takový shořelý dům koupil, musel na jeho místě postavit nový dokonce do jednoho roku!
Nové stavby po požáru měly charakter už nikoli barokní, ale spíš empírový a biedermaierový. Česká Lípa tehdy musela vypadat nesmírně moderně a sebevědomě. Projevilo se to nějak na životě města? Později zde vznikla krajská vláda, takže město muselo mít významné postavení.
Michal Panáček: Je to tak. Obraz města se zásadně změnil. Rozprodaly a zbouraly se všechny městské brány a hradby i s příkopy, které se zasypaly. Jejich prostor zaplnily nové domy. Kolem hlavního náměstí a největších ulic vyrostly dvoupatrové velké klasicistní domy, někdy s empírovými a později neohistorickými fasádami. Stíraly se rozdíly mezi bývalým vnitřním městem a předměstími. I to nepochybně přispělo k postavení města a jeho výběru pro krajskou správu, i když jen na krátkou dobu. Město se tak snadněji proměnilo v nové průmyslové a administrativní centrum široké oblasti a po letech spíše stagnace tak opět navázalo na svou středověkou prosperitu.
Jako jedno z prvních měst se Česká Lípa v 18. století otevřela manufakturnímu podnikání, což požár, při němž přišlo o živobytí i střechu nad hlavou mnoho lidí, nadobro zastavil. Naopak se potom město otevřelo větším podnikům a fabrikám. Lze na požár pohlížet jako na jiskru, která zažehla kromě střech domů také budoucí rozvoj města?
Michal Panáček: Požár zničil nejen starou stavební podobu města, ale do značné míry i starou obchodní a drobnější řemeslnickou strukturu obživy jeho obyvatel. A to obrovským způsobem pomohlo rozvoji již moderního průmyslového podnikání zejména v potiskování textilu. Staré manufakturní kartounky stály většinou na vzdálenějších okrajích města u řeky, a tudíž nebyly požárem zasaženy. Vlivem dalších celoevropských obchodních záležitostí tak mohly s dostatečným kapitálem rozjet obrovskou, již tovární výrobu a Česká Lípa se tak před polovinou 19. století stala po Praze druhým největším střediskem potiskování textilu v českých zemích. Ano, požár byl strašlivou katastrofou, ale zároveň uvolnil možnosti a pracovní sílu a stal se jiskrou průmyslového boomu, z něhož město těžilo až do první poloviny 20. století.
