Nešlo přitom jen o sochy Gottwaldů a Stalinů, ale například o kinetickou vesmírnou družici K. V. Nováka, která předběhla svou dobu a je přirovnávána k Picassovu dílu. Kniha vyvrací zažité mýty o tom, že vše, co vzniklo za komunismu, bylo ošklivé, šedivé a nudné.
„Nás už netrápí vzpomínky na májové průvody, čestné stráže, povinné recitály. Vnímáme díla sama o sobě a ta jsou magická,“ říkají autoři Ztracených květů Michal Panáček, Tomáš Vlček, Michal Rádl a Filip Švácha.
Co bylo vlastně stěžejním, definujícím a jednotícím prvkem tehdejšího umění 70. a 80. let?
Vlček: To je těžší otázka, než by se zdálo. Například obliba v pučení, jarních motivech, dospívajících dívkách, ale je tu i hodně abstrakce a pochopitelně, spousty vlivů progresivního umění ze svobodného světa. Vlastně jde o mimořádnou pestrost, minimum kýče a poměrně malé množství ideologicky zabarvených děl.
Panáček: Komunisti umění využívali jako nástroj své ideologické propagace, ale to se projevovalo zejména v 50. a 60. letech. Později se většina umělců s oficiální ideologií spíše rozešla a naopak se začala vyjadřovat velmi svobodně a progresivně a zaběhnutá pravidla jim paradoxně umožňovala tato díla vytvářet i pro veřejný prostor.
Pro mě nejzajímavějším zjištěním z knihy je fakt, že tehdejší díla sice vznikla v době nesvobody a různých omezení, avšak byla překvapivě kvalitní a obstála by i dnes. Narážíte i dnes na takové předsudky jaké jsem měl já, nebo jste jimi třeba také sami trpěli?
Vlček: Já předsudky rozhodně trpěl. Mám rád třeba baroko a středověké umění, to jsme probírali podrobně, na studium moderních dějin umění na fakultě po revoluci vlastně nezbyl čas. Dlouho jsem nemohl vůbec strávit beton v umění či brutalismus.
Švácha: Já pocházím z post-listopadové generace. Vnímám rehabilitaci těchto ideologicky zatížených děl a kultury celkově. Nás už netrápí vzpomínky na májové průvody, čestné stráže, povinné recitály. Vnímám díla sama o sobě a ta jsou magická. O to víc mě fascinuje, v jaké době vznikla.
Panáček: Nepochybně jde o generační záležitost a schopnost otevřeně vnímat věci jako takové. Já to skoro chápu jako úkol naší generace, tyto věci jednak rehabilitovat v očích našich rodičů a zároveň ukázat jejich hodnoty našim dětem.
Dalším hlavním sdělením vaší knihy, byť nevyřčeným, je, že se umění ve veřejném prostoru za socialismu dařilo dokonce lépe než dnes. To bude asi hlavně pro mladé lidi, kteří tehdejší dobu nepamatují a kolem těch děl procházejí bez povšimnutí, dost obtížně představitelné.
Švácha: Může se tak zdát na základě toho, že ukazujeme pouze sochy z normalizačního období, ale to byl záměr, jedná se o specifický fenomén. Ukazovat současné instalace by bylo na další knihu. Z vlastní zkušenosti si dovoluji tvrdit, že současné umění je na tom mnohem lépe, než bylo tehdy. Panáček: Umění je na tom dnes v mnoha směrech lépe než dříve, ale bohužel veřejný prostor je na tom mnohde hůře než dříve. Paradoxně tak dnes kvalitní „velké“ umění ve veřejném prostoru zejména v některých regionech a městech chybí a společnost je tím ochuzena.
Kniha se jmenuje podle slavné rudé mozaiky Květy. Ta přežila do dnešních dnů na Špičáku. Čím je vlastně význačná, že jste ji použili do titulu a proč se nepodařilo dohledat jejího autora?
Švácha: Za to mohu já. Vybral jsem ji, protože je vizuálně velmi výrazná, ale již ne stejnou silou jako dříve. Od ní se odvinul i název Ztracené květy. Je to úsměvný paradox, že i přes vynaloženou snahu nemá titulní dílo nám známého autora, dataci ani oficiální název.
Vlček: Ona je hlavně krásná. Ten dřívější kontrast už samozřejmě trochu vymizel, nastoupilo zateplování paneláků a s tím spojené, mnohdy šílené omalovánky, dle přání několika nájemníků, co dorazili na schůzi. Až zblízka člověk vidí, že je na ní použito i spousty jiných barev. A hlavně… dnes už něco takového vůbec nevzniká.
Když se řekne umělecká díla socialismu, většina z nás, včetně mě, si představí sochy Leninů, rudoarmějců a Gottwaldů, které v České Lípě stávaly. Prostě socialistický realismus. Bylo pro tehdejší autory těchto děl poctou, nebo naopak prokletím, pokud se k takové zakázce dostali?
Vlček: Tak existovali vyloženě prorežimní autoři, pro které to byl kšeft. Dobrý kšeft…
Rádl: Člověk by řekl, že o řadě investorských počinů se zachovají historické materiály, ale opak je pravdou. Dohledat relevantní informace z tehdejšího tisku či archiválií byl často nadlidský úkol. A podle různých dobových chyb a nepřesností usuzuji, že soudruzi dokumentaci umění v našem městě zase takovou váhu nepřisuzovali.
Známý je tragický osud autorů Stalinova pomníku v Praze. Vypátrali jste osudy autorů českolipských soch?
Vlček: Dlužno říci, že jsou často mnohem, mnohem veselejší. Mnozí autoři prorazili ve světě, byli či ještě jsou tam velmi úspěšní, zejména sklářští výtvarníci či českolipský rodák, sochař Franz Lipenský.
Rádl: Nezapomínejme, že některá umělecká díla nám také zmizela doslova před očima. Za třicet let od revoluce vandalismus některých našich spoluobčanů vytvořil své. Především na školách bylo více uměleckých děl, než jsme stačili v knize podchytit. Zcela beze stopy tak zmizelo několik děl, která byla vytvořena z barevných kovů, třeba z bronzu. To jsou ztráty, kterých můžeme už jen litovat…a poučit se, aby se to již nemohlo opakovat.
Autoři knihyMichal Rádl, archivář a odborný rada Michal Panáček, stavební historik a publicista Filip Švácha, vysokoškolský student fotografie Tomáš Vlček, publicista a vlastivědný badatel. |
Měli vůbec tehdy šanci tvořit režimem neprotežovaní talentovaní umělci, kteří by do svých děl obtiskli i progresívní prvky?
Vlček: Kupodivu ano, je to dáno i tím, že v krátkém čase bylo potřeba obrovské množství výtvarných děl. Kromě ideologů seděli v komisích i opravdoví znalci umění.
Panáček: Umění bylo tehdy na jednu stranu velmi řízené v rámci oficiálních struktur (Svaz československých výtvarných umělců), na druhou stranu se mu poskytoval prostor pro tvorbu. A fungovala i kolegialita anonymně přizvat zakázané autory i do oficiálních zakázek.
Česká Lípa má hned tři cenné plastiky světoznámého umělce K. V. Nováka. Třebaže jsou nejvíce ceněné, dopadly neslavně. Nejznámější Meteorologická družice skončila ve šrotu, plastika Prstenec rezne u budovy spojů a neotáčí se, plastika Pocta architektuře připomínající hákový kříž a dnes je na nedůstojném místě u Kauflandu. Klade si vaše kniha za cíl probuzení zájmu o tato díla a jejich rehabilitaci?
Švácha: Byl to náš iniciační záměr. Ukázat plastiky v dobrém světle a připojit k nim příběhy a fakta. Doufám, že díky tomu ukážeme veřejnosti, proč jsou tato díla důležitá.
Panáček: U souboru plastik K. V. Nováka si myslíme, že by si zasloužila samostatnou pozornost a náležitý zájem. A to nejen odborné veřejnosti, ale i samosprávy. Rozhodně máme myšlenky na to k nim v budoucnosti ještě něco připravit.
Dříve platil zákon, že z částky určené na nové stavební projekty musí jít jedno až čtyři procenta na pořízení uměleckého díla. Bylo to správné? Měl by takový zákon zase platit? Neobáváte se, že by to jen vytvořilo šedou zónu, z níž by profitovali kamarádi a spřízněnci investorů?
Švácha: Možná by se do toho mohl vnést řád veřejnými soutěžemi. Nynější realizace bývají někdy nešťastné. Mohla by to být výborná platforma pro prezentaci děl současných sochařů, jejichž díla vídáme často pouze v galeriích.
Rádl: Umění by mělo být podporováno v každé době. Nemusíme na to mít zákony, ale osvícené lidi na radnicích, kteří obec ve které žijí, chtějí mít jednoduše hezčí. Zde bych připomenul město Mimoň, kde od revoluce vznikla celá řada nových pamětních desek. Na druhou stranu opraveno bylo i socialistické sousoší před kinem a doplněny skleněné plastiky do středů kruhových objezdů.
Panáček: Podle nedávných informací Ministerstvo kultury ČR opět takový zákon připravilo a poslalo do připomínkového řízení. Tak pokud projde, uvidíme, jaká budou nastavena jeho pravidla. Ale jak řekl kolega Rádl, takový program si může vytvořit každé město samo, jde jen o vůli odpovědných lidí.
Umění na veřejnosti vzniká i dnes, ale přiznejme si, v dost nevyrovnané kvalitě. Dokázali byste zmínit zástupce obou opačných příkladů?
Vlček: Líbí se mi strohý, ale působivý památník, upomínající osud Heliodora Píky v České Lípě, také sklářské instalace na kruhových objezdech v Novém Boru.
Panáček: Trvalé kvalitní umění jako takové tady na rozdíl od některých větších měst po roce 1989 žádné nevzniklo. Do toho se nedají počítat pamětní desky a busty. A je to pravděpodobně generacemi, co se zatím střídaly na radnici. Tak třeba už na to konečně nazrál čas...
Co dnešnímu veřejnému umění podle vás chybí?
Vlček: Osvícení a odvážní investoři. Zejména ti soukromí.
Švácha: Větší vůle obhájit se v očích veřejnosti. A více lidí, kteří by se o umění ve veřejném prostoru lépe starali.
Panáček: Obecná výchova od malička k tomu, že umění je věc pro člověka a společnost bytostně potřebná. Tím se odlišujeme od zvířat a vyvažujeme své rozvinuté ekonomické a často agresivní existenční chování. Z myslí se nám to ale trochu vytratilo.
Dnešní doba je ve znamení obnovení zájmu o umělecká díla socialismu, k čemuž přispěl například projekt Vetřelci a volavky. Vnímáte to i v České Lípě? Je šance, že některé z děl se dočká své záchrany?
Vlček: V to pevně doufáme, už tu jsou náznaky, několik plastik prošlo už i v Lípě renovací, ale ty zásadní opravy nás čekají.
Panáček: To by mohl být jeden z hlavních smyslů naší knihy. Odborně a odpovědně se postarat o hodnotná díla, která jsme zdědili a pokusit se na ně navázat. Bereme to jako odrazový můstek, aby se před tím už nemohly zavírat oči.
