Přestože Marie Truncová zanedlouho oslaví osmdesátku, je farářka Církve československé husitské hnacím motorem kulturního dění v České Lípě.
Připravuje nevšední bohoslužby a koncerty, organizuje řemeslníky a po nocích u počítače zpracovává podklady pro žádosti o dotace na záchranu jedinečných budov.
Její manžel Petr Trunec je jí oporou, pastoračním asistentem i svědomím, které jí tu a tam připomene, že i novodobí superhrdinové musejí někdy spát.
Duchovní centrum v České Lípě jste převzali v roce 2017. Jaké byly vaše první dojmy?
Když jsme sem přišli, manželovi bylo sedmdesát pět let a mně sedmdesát čtyři. Všechno se tady bortilo. Do kostela zatékalo, a když jsme dělali novou elektroinstalaci, začal praskat strop. Hrozilo, že na někoho spadne. Sezvala jsem statika, památkáře, architekta a stavitele. Nebyly tu žádné stavební plánky, po Němcích nic nezůstalo. Všichni odborníci se shodli na tom, že je to možné na krátkou dobu zachránit, ale že musíme udělat napřesrok nový strop a celou střechu, která byla v šíleném stavu. A to jsme si mysleli, že začneme střechou na faře… Ale kostel se musel řešit okamžitě.
Takže jste se sotva stihli rozkoukat a už jste se pouštěli do milionových projektů?
Jen opravy stropu a střecha kostela vyšly na čtyři a půl milionu korun. Byla jsem z toho úplně zničená, protože už nejsem nejmladší a takové věci jsem nedělávala. I na faře už padala střecha, prorůstaly jí stromy a zdejší zdevastované byty se musely rychle opravit.
Všimla jsem si, že v kostele máte kuchyňku pro hudebníky, kde teče teplá voda, zprovoznili jste toaletu, která naposledy fungovala v roce 1975. To se v kostele moc často nevidí. A teď jste zmínila byty?
Jsou tam tři obývané garsonky, mají taková kulatá okna a nádhernou duši. Když jsem chodívala do kostela, tak tu bývala sakristie a nad ní kancelář a o patro výš bydlel kostelník. Lidé ze společenství, kteří tu byli před námi, dostali dobrý nápad, který ale špatně fungoval. Aby měli nějaký příjem, udělali ze tří místností garsonky, které sloužily matkám s dětmi v nesnázi. Vybudovali ale v suterénu jednu společnou koupelnu pro všechny a nahoře byl jen záchod a umyvadlo. Když jsme přišli, už to ani nesloužilo matkám. Kdo by šel do bytu, když mají všichni společnou koupelnu… Museli jsme nepřizpůsobivé nájemníky pracně odstěhovat, nadělali nám tu plno dluhů. Teď už jsou v bytech i sprchové kouty.
Když pominu, že návštěvníkům kostela poskytujete deky a ohřívače vzduchu, aby jim nebyla zima, je budova unikátní i svým tvarem a akustikou...
Jakmile vejdete, hned si všimnete, že je kostel neobvykle kulatý. Nejsou tu žádné ozdoby ani sošky. Strop má navíc zvláštní techniku konstrukce. Stropy normálně leží na stěnách, tady ale visí na trámech na drobných drátcích. Což způsobuje krásnou rezonanci. Kostel dělal ve 20. letech minulého století německý architekt Richard Brosche, který se specializoval na divadla a kina, kde musí být akustika. Tohle je jediný kostel, který navrhoval.
Letos jste v něm uspořádali dvě desítky akcí – hudební setkání, výstavy, díkůvzdání i zamyšlení nad biblickými texty. Kostel je zkrátka celoročně otevřený veřejnosti?
Chtěli jsme, aby se zpřístupnil lidem, ne jen hrstce věřících, kteří jsou v naší církvi. Časem se tu vystřídaly českolipské sbory, pořádaly tu koncerty také mateřské školy. Byla jsem ráda, když přišli i rodiče, začnou se pak dívat na kostel trochu jinak. Jedna učitelka chtěla, abych při koncertě dětem řekla něco o Vánocích. Připravili jsme s manželem takový rozhovor, on byl anděl a já Marie, zahráli jsme jim úseky z bible. Pak za mnou chodili i rodiče, že se jim to líbilo, že některé věci sami nevěděli. V Liberci, kde jsme předtím působili patnáct let, jsem hodně pracovala s dětmi. Chtěla jsem se jim věnovat i tady, přece jen jsou děti budoucnost. Pak jsem se ale dozvěděla, že se tu všechno rozpadá, takže jsem nezačala s dětmi, ale s budovami.
Zdá se mi, že u vás spojení „kulturní svatostánek“ konečně nabývá svého pravého významu. V kostele se vám daří propojit kulturu i duchovní život?
Kulturní události kultivují lidi, navíc tam zazní i nějaké krásné biblické slovo. Lidé touží po lásce a kráse, protože když si pustíte televizi, je tam samé násilí, detektivky a koukáte, jak tam někdo někomu ubližuje. Mluví se o tom, že si lidé nerozumí v manželství, a to se divákům předkládá. Ale kde to klape a kde je něco hezkého, o tom se příliš nemluví. A lidé po tom touží, a když je jim někde dobře, tak přijdou znovu. Nemusí být všichni členové naší církve. Prostě se sejdeme, poslechnou si, co mají chuť slyšet. Na jejich tvářích je vždy vidět, že jsou spokojení. A to je, myslím, poslání církve.
Změnil se počet věřících za těch pět let?
Pro nás je důležité, že kostel žije. Letos jsme pořádali Památku zesnulých, kam přišlo asi sedmdesát lidí, kteří normálně do kostela nechodí. Byli spokojení a poznali, že nejsme žádná sekta, ale normální lidé (směje se). Díky tomu, že jsme hned zpočátku kostel otevřeli, se k nám přihlásili další členové. Nejsou jich mraky, ale přibylo jich asi dvanáct. Máme tu také jednu maminku z Islandu, začala sem chodit i jehovistka a katoličky. Říkají, že je to u nás takové lidské. Z původního složení tu jsou čtyři členové náboženské obce. Bylo jich šest, ale dva zemřeli. Někomu je nad osmdesát let, jednomu dokonce přes devadesát.
Jste v neustálém nasazení. Máte vůbec někdy čas pro sebe?
Neměla jsem dovolenou od té doby, co jsme tady – že bychom někam odjeli třeba na týden. Někdy jsme z toho velmi unavení. Vyjeli jsme na hory, ale jedu jen tam, kde je internet. Vezu si s sebou počítač a věci, které je potřeba zpracovat. Nevařím a nemyji nádobí, dopoledne jsem čtyři hodiny venku, a odpoledne pak pracuji. Když jsem ještě měla čas, tak jsem dělala ruční práce. Brávala jsem si je na cestu, to teď už nejde. Nebo jsem hrávala svůj klavírní repertoár, teď je to všechno okousané. Když už si potřebuji odpočinout, tak si něco luštím, to mě odpoutá od neustálých povinností a starostí. Nebo zkrátka padnu (směje se).
Vzpomenete na svůj první advent tady na faře?
Když jsme tu začínali, byla modlitebna na faře přepažená, loupaly se tam stěny. Všude bylo plno haraburdí. Místnost využívali jako diakonii, byla celá zaskládaná obnošeným oblečením. Kdybychom chtěli pozvat třeba jen pěvecké a smyčcové kvarteto, tak bychom se tam ani nevešli. Chtěla jsem tu přepážku odbourat, abychom z toho měli jednu hezkou místnost, jako byla původně. To bylo týden před Štědrým dnem. Když si místnost přijel v pondělí obhlédnout stavitel, dodala jsem si odvahy a vyslovila, že bych tu v neděli chtěla dělat adventní bohoslužbu. Stavitel byl tou budovou unesený a řekl, že by to dva lidé do neděle zvládli.
Petr Trunec: V úterý se odvezlo veškeré oblečení, ve středu se to vybouralo, ve čtvrtek se odvezl vybouraný materiál. V pátek jsme uklidili po zednících nepořádek. V sobotu jsme s několika sestrami umyli okna, pověsili záclony a přestavili zbylý nábytek. A v neděli byla plná modlitebna (směje se).
S manželem se krásně doplňujete. On dokáže všechno opravit, hraje na varhany, peče chléb. Vy jste plná idejí, komunikujete s památkáři, sháníte peníze na opravy. Jak jste se seznámili?
Poznali jsme se v Liberci na škole. Jako budoucí učitelé jsme museli mít praxi ve sborovém zpěvu. Tenkrát jsme měli dirigovat a z mužů vybrali Petra a z žen mě. Já jsem se styděla před druhými a ptala se ho, jak to dělá a on se divil, proč by se měl stydět. Nějak jsme se začali scházet a zpívat si. Ve sboru mě okouzlil svým hlasem, protože seděl za mnou. Měla jsem dlouhý cop a on mě za něj tahal. Vždycky jsem se otočila a všichni kluci koukali někam jinam. A pak jsem ho jednou přistihla! A říkala jsem si, jo tak to je on, co tak hezky zpívá a má tak hrozné jméno.
Petr Trunec: Tenkrát řekla, že to je blbé jméno. A devětapadesát roků ho nosí (smějí se oba).
