Pro tehdejší libereckou českou menšinu to byl snad nejsvětlejší okamžik v jejich nesnadné historii: konečně jim svitla naděje na to, že se dočkají důstojného a reprezentativního místa, kde se mohli scházet. Spolek Česká beseda vznikl v Liberci už roku 1863.
"Členové budovali spolkovou knihovnu, v roce 1868 vznikl ochotnický divadelní odbor, 1869 pěvecký a 1875 odbor tělocvičný," vzpomínají internetové stránky spolku.
Dobový interiér sálu České besedy.
Spolkový život byl však nelehký: němečtí hostinští odmítali pronajímat spolku schůzovní místnosti a přítrž kočování po hostincích učinil až rok 1884, kdy Česká beseda koupila dům v ulici Na Rybníčku.
I tam provázela snahy o stavební úpravy a přistavění tanečního sálu v roce 1887 neochota a odpor libereckého německého magistrátu, stavbu proto muselo povolit až pražské místodržitelství a po odvolání dokonce ministerstvo vnitra ve Vídni. O dvanáct let k tomuto domu přikoupil spolek ještě sousední dům číslo 144/III.
Florální secese je v Liberci výjimkou
První plán na výstavbu sídla České besedy pocházel z roku 1897 a v časopise Technický obzor jej publikoval architekt Jan Vejrych. "Liberečtí Češi nakonec využili z finančních důvodů služeb místního architekta Antona Worfa," uvedl historik umění a místní patriot Jaroslav Zeman.
Stavba byla ve stylu takzvané florální secese, který je jinak v Liberci k vidění jen vcelku zřídka. "Důležité bylo i nacionální hledisko, neboť zdejší česká menšina cítila potřebu vyhranit se vůči převažujícímu německému živlu také architektonickou formou svého domu," vysvětlil Zeman.
Po průtazích způsobených protesty německých obyvatel zahájil stavbu dnešního hotelu, původně nazývaného Národní dům, v dubnu 1904 stavitel Filip Trdlica ze Slatiňan. Tehdejší starosta České besedy, doktor Václav Šamánek, pronesl při poklepání na základní kámen prosté Riegerovo heslo: "Nedejme se!"
Kolaudace Národního domu se konala 19. prosince téhož roku. Slavnostní otevření bylo ponecháno na lepší počasí a konalo se ve dnech 25. až 26. března roku 1905.
Ve třicátých letech začaly krušné časy
Hůř začalo být ve třicátých letech, kdy začali třeštit nacističtí poblouzněnci. Na čas zvítězili: Sudety připadly Německu, Česká beseda dostala zákaz činnosti, Češi uprchli do vnitrozemí a budovu České besedy získaly Hitlerjugend a SA.
Tehdy, na přelomu třicátých a čtyřicátých let, také došlo k její přestavbě do dnešní strohé podoby; rozradostněná secese už se do nové, nadčlověčí doby jaksi nehodila. Autorem úprav v duchu takzvaného heimatstilu byl drážďanský architekt Maximilian Heins von Mayenburg.
Po válce Češi Besedu zase obnovili. Svou budovu užíval spolek do roku 1950, pak ji jako hotel spravoval podnik Restaurace Liberec. Původní majitel, Česká beseda, dostal budovu zpátky až po revoluci v roce 1990.
