V krajské vědecké knihovně skládám kauci 500 korun, chvíli papírujeme a dostávám mp3 přehrávač s hravě barevnými sluchátky. A ze stojanu vytahuji, ano, koloběžku. Urychlí přejíždění mezi jednotlivými zastaveními vyznačenými v plánku. Její čas ale přijde až za chvíli. Zatím usedám na ledovou lavičku před knihovnou. Je jedním z vyznačených bodů cesty.
Živá paměťAudioprůvodce ukazuje město z nezvyklého pohledu přes vzpomínky pamětníků. Zájemce obdrží v Krajské vědecké knihovně plánek s 10 zastaveními nebo si stáhne do telefonu aplikaci Paměť národa. Průvodce připravilo sdružení LOS spolu s organizacemi z Liberecka i příhraničí. |
Chvíle přetahované s přehrávačem. Pak už mi popisuje bývalá ředitelka knihovny Věra Vohlídalová jedinečný projekt stavby knihovny spojený s opravou synagogy. Tu původní zničili Němci během Křišťálové noci.
"Šlo by o symbolické odškodnění za vypálení synagogy. Myšlenka byla, že bychom oslovili Německo, které by na to přispělo. Šlo by o takové smíření," líčí Vohlídalová prvopočátek myšlenky.
Zatímco vzpomíná, obdivuji obrovskou hmotu Stavby smíření. Působí tak samozřejmě. Člověku ale až u slov Vohlídalové dojde, o jak originální a smělou myšlenku v 90. letech šlo.
Muž se odsunuté Němce omluvil, že bydlí v jejím domě
"Vznikla stavba, která přes tři pozemky jakoby chrání synagogu a všechno, co pod ní je. Tři rohy symbolizují tři kultury, které se tu vzájemně prolínají a mají podobné nebo společné kořeny." Čtyři minuty a dosud obyčejná knihovna dostane úplně jiný rozměr.
Tak hurá ke kinu Varšava, i když je trochu proti směru obdrženého plánku. Ale na pořadí zastavení vlastně nezáleží. Pocit jisté infantilnosti za řídítky koloběžky trvá jen chvilku. Jak pofuním do kopce k nádraží, zatím neřeším.
Teď svištím po kostkách dolů k Varšavě. Tady je příběh sice jiný, i z něj je ale cítit smíření. Odsunutá Němka Isa Engelmannová popisuje své pocity, když se rozhodla napsat novému majiteli domu, v němž žila. Nakonec se s ním i setkala. U příběhu až zamrazí, jak dojme.
"Když jsem přijela, první věta, byla: 'Paní Engelmann, chci se Vám omluvit, že bydlím ve vašem domě'. Po této větě jsem doslova oněměla. On mě přece odsud nevyhnal," vzpomíná Isa. "To, co mi řekl, utvořilo dobrý základ pro naše budoucí přátelství."
Další příběhy si poslechněte sami. A cestu projděte třeba pěšky, budete mít možná víc času na přemýšlení. Stojí to zato. Pokud město, ve kterém žijete, neberete jen jako místo, kam chodíte vydělávat peníze nebo přespat.
