Leckdo je přesvědčený, že lustrárně Elias Palme v Kamenickém Šenově, jež je na seznamu ohrožených památek, už není pomoci. Přesto ji loni Nadační fond Eliáška koupil, částečně zpřístupnil veřejnosti na letní filmové promítání, během adventu a při společných úklidech s dobrovolníky. Továrnu na svítidla, která v sedmdesátých letech 20. století utichla, chce postupně rozdýchat.
Architektka Tereza Šváchová, která se rekonstrukci takzvané Eliášky věnovala v diplomové práci, se stala i současnou tváří její obnovy. Domnívá se, že dokud dům stojí, byť se dá mluvit spíše o torzu, je jeho historie nesmazatelná.
„A je tak významná, že mi dává naprosto logicky smysl, že je to něco, na co lze navázat. I ve chvíli, kdy by dům stál možná v ještě horším stavu, než je teď. Základ je zkrátka položený a je na co navazovat. Jestli to není spíš o slovíčkaření – rekonstruovat, obnovovat. Tak pojďme používat slovo navazovat. Navazovat se dá i na malinký kousek provázku,“ zamýšlí se při průchodu zasněženým areálem.
I Nadační fond Eliáška navazuje na iniciativu šenovského patriota a obchodníka se sklem Petera Ratha, který v roce 2000 založil Evropskou společnost pro světlo a sklo s cílem udělat z Eliášky mezinárodní centrum výzkumu skleněných lustrů.
Restaurace ve slévárně
Ve vysklených oknech se vzdouvají igelitové plachty, zdmi na dvoře prorůstají břízy, zřícené střechy pokrývá sníh. Ztížená orientace v chátrajícím areálu Šváchovou nebrzdí. Našlapuje po známých cestách, kudy si podle čerstvých stop krátí cestu i místní kočky. Popaměti se vyhýbá nebezpečným dírám, jež jsou pod bílým příkrovem pro neznalé takřka neviditelné.
Míjí rozpadlé schodiště, které stoupá do otevřeného prostoru. S trochou fantazie si lze představit, že v době největší slávy Eliášky, postavené v roce 1905, působilo majestátně. Odtud přechází k místu, odkud je výhled na zachovalý komín slévárny. Ta při obnově přijde na řadu zřejmě jako první.
Vidět v Hongkongu nápis Kamenický Šenov bylo téměř absurdní, vzpomíná architektka |
„Musíme přemýšlet komplexně nad celým areálem a jednou z jeho funkcí by mělo být ubytování a restaurace. Tou chceme saturovat potřebu, kterou v Kamenickém Šenově cítíme. Také chceme, aby se lidé naučili do Eliášky chodit. Přijde nám logické směřovat restauraci do slévárny. Je to nádherný prostor, který se umí otevřít do dvora,“ líčí Šváchová.
Podle ní může restaurace fungovat odděleně od hlavní budovy. „Dokážeme to zkrátka uvést do provozu dřív než hlavní část. Otázka financí je zřejmá. Dům bude mít části, které budou nějaké finance generovat, a další části, které budou společensky prospěšné,“ dodává s pohledem upřeným na rozlehlý prostor v přízemí jednoho z křídel, kde bude společenský sál.
Kulturní centrum i pro místní i turisty
Kulturně společenské centrum, které tu podle vizionářských plánů nadačního fondu vznikne, by mělo sloužit jak místním, tak tuzemským a zahraničním návštěvníkům. V Eliášce se budou moci nejen najíst, ale také ubytovat. Obojí je podle Šváchové důležité pro to, aby dům pořád žil. Ideálně od rána do večera.
„Vždycky tady někdo bude. Je krásné být obklopený tím domem. Má ohromné kouzlo,“ svěřuje se ve společnosti zřícených krovů a nesoudržných obvodních zdí, které čas ohlodal až na cihly.
„Když jsem kdysi dávno dělala o Eliášce diplomku, musela jsem splnit školní osnovu a postavit tu novostavbu. Ponechala jsem průčelní budovu a slévárnu, tohle uprostřed jsem se rozhodla zbourat a postavit něco nového,“ vzpomíná.
Na pozemku, který má přes šest tisíc metrů čtverečních, rozmisťovala různé objekty, nakonec se ale vrátila do půdorysní stopy původní stavby. „Protože to dává vlastně největší smysl,“ krčí rameny.
Záchodky jako zašívárna
Za nejkrásnější považuje malou stavbu uprostřed dvora se dvěma mostky, které spojují pravé a levé křídlo Eliášky. Domek, který ukrývá toalety, podle ní rozděluje dvůr do intimnějších prostor. Pamětníci, s nimiž v minulosti vedla rozhovory, vzpomínali prý na záchodky s úsměvem.
„Chodili se sem zašívat. Bylo to trochu mimo, takže když tu pracovali a chtěli dojít až sem, museli se trochu protáhnout,“ směje se i architektka.
Aktuálně sbírá nadační fond o Eliášce všemožná digitální data včetně 3D modelů. Areál snímají a fotí do nejmenšího detailu. Konzultují i s památkáři, aby si společně v budoucnu usnadnili práci a mohli z dat získávat vše, co bude každý z nich při obnově potřebovat.
Hasiči bojovali s požárem továrny. Nemohli dovnitř, dům hrozil zřícením |
„Na to padne velká část milionu od Libereckého kraje,“ říká Šváchová. Další peníze spolkne secesní průčelí, respektive jeho zajištění. „Chceme dělat nový železobetonový věnec na koruně, aby se dům stáhl a nehrozilo, že se rozklíží a rozpadne úplně,“ zdůvodňuje.
Také chtějí zajistit římsu na fasádě přiléhající k ulici Elias Palme, aby nehrozilo, že zde někdo přijde k újmě.
Hlavní budovu, která je pro lustrárnu příznačná a kterou citelně poškodil požár v roce 2023, chce nadační fond vrátit do původního stavu. To bude podle Šváchové jeden z nejtěžších kroků. K obnově se chtějí zachovat co nejzodpovědněji, proto si udělají například odlitky secesní výzdoby, vše naskenují 3D skenerem a nasnímají dronem.
První elektrifikovaný lustr na světě
„Myslím, že Šenov a celý kraj si zaslouží, aby nejen místní, ale i lidé z České Lípy, Liberce nebo Prahy byli hrdí na to, že tady Eliáška je. Vždycky to byla firma s celosvětovým přesahem. Vždyť tady v tom domě vyrobili první elektrifikovaný lustr na světě. To byla tehdy obrovská zakázka, kterou evidentně nedovedl udělat nikdo jiný než Elias Palme,“ zdůrazňuje Tereza Šváchová. Nepovažuje za důležité pátrat po tom, kdo areál zničil, hledat viníky v komunistech nebo v soukromích vlastnících.
„Panuje všeobecný názor, že nemá cenu to tady zachraňovat. Ale co by pak mělo v životě cenu? Přijde mi, že má smysl usilovat o něco většího, než jsme my sami, abychom alespoň něčeho docílili,“ míní architektka pocházející z České Lípy. „Myslím – nebo spíš doufám – že to tady nemůžeme zkazit. Můžeme se to snažit jenom nějak vylepšit,“ uzavírá.
Poté se prosmýkne úzkým průchodem částečně zahrazeným prkny ven na ulici. Ven z areálu, jenž i v dezolátním stavu zůstává dominantou Kamenického Šenova, která připomíná bohatou místní historii a sklářskou tradici dalece přesahující region.
