Přelomovým okamžikem prošel festival loni, kdy se přestěhoval do Liberce a zároveň do jeho příprav zasáhla pandemie. Rozhovor proběhl pár dnů před zahájením letošního ročníku.
Třeboň a Liberec. Nedovedu si představit odlišnější města. Proč jste se z malebného jihu rozhodli pro sever?
Do Liberce jsme šli záměrně. Než jsme se rozhodli, absolvovali jsme řadu prohlídek a Liberec nás zaujal hned z několika důvodů. Jedna věc je jeho velikost, to ale nebylo to hlavní. Šlo také o jeho genius loci a o konkrétní místa, která se nám líbila. Také tady vidíme možnost růstu a příslib dlouhodobější stability.
Festival bereme jako službu veřejnosti i profesionálům, jako místo setkávání lidí a k tomu potřebujeme i další služby, jako je městská hromadná doprava, restaurace, možnost ubytování a další. A to všechno Liberec nabízí, a proto jsme se pro tento radikální krok rozhodli. To bylo ale samozřejmě v době, kdy jsme netušili, že dominantním limitem příprav bude covidová pandemie.
Jak se vám podařilo i přes tu nejistotu, která po celý loňský rok panovala, přípravy i samotný festival zvládnout?
Pandemie samozřejmě zpřeházela všechny naše plány, které jsme museli za pochodu dost dramaticky upravovat a měnit. Loňský ročník jsme měli připravený už v březnu. Pak ale přišla stopka a museli jsme termín přesunout do náhradního termínu až na říjen. Veškeré přípravy tedy spadly a museli jsme začít zase nanovo. Bylo to samozřejmě komplikovanější tím, že jsme se ocitli v novém prostoru.
Lidé v Liberci Anifilm neznali a neznají a o to bylo těžší je přesvědčit, že vůbec proběhne. Festival se nakonec konal on site (za přítomnosti diváků na místě, ne ve virtuálním prostředí, jako řada jiných kulturních akcí během pandemie, pozn. red.) a za to jsme byli hodně rádi. Měli jsme možnost si prostor v Liberci vyzkoušet a veřejnost nás také zaznamenala.
Jakou jste měli návštěvnost?
Festival jsme stihli odehrát těsně před podzimním lockdownem a i za těchto podmínek přišlo asi deset tisíc lidí. A myslím, že je fajn, že přišli a měli možnost festival zažít.
Jak vlastně přípravy probíhají?
Primárně jsme soutěžní festival, takže sbíráme snímky z celého světa, které vznikly předchozí rok. V lednu sedne výběrová komise, která vybere kolem 150 filmů v různých kategoriích z celého světa. A to včetně VR filmů (virtuální realita, poz. red.) a počítačových her. V praxi to znamená, že nakoukáváme kolem 1500 filmů. Program je už léta stabilní. Každoročně přinášíme kolem 450-500 filmů a na to se nabaluje doprovodný program v podobě výstav nebo koncertů. Podle toho, co připraví dramaturgové, pak musíme program zasadit do prostorů, které nám město nabízí.
Loni jste si Liberec vyzkoušeli. Budou letos nějaké změny?
To, co bylo loni, už letos zcela nešlo. Spoustu provozovatelů z řad soukromníků poznamenala pandemie a mají dost svých problémů, takže jednání byla dlouhá a probíhala až do minulého týdne. Do poslední chvíle jsme například nevěděli, jak to dopadne s prostory v Cinema City, kde nakonec festival také proběhne a budeme mít k dispozici omezeně jeden sál.
Samozřejmě ta míra nejistoty je pro nás hodně nepříjemná. Přesto se festival bude odehrávat na několika nových místech, podařilo se nám domluvit s Oblastní galerií a Severočeským muzeem. Jinak se bude festival konat na stejných místech jako loni: v Lidových sadech, na náměstí dr. Edvarda Beneše a v kině Varšava.
Není problém, že v Liberci už zbyla, co se týče klasických kin, pouze Varšava? A ta ještě čeká na rekonstrukci.
Je to pro nás produkčně náročné, že se nejedná o klasické kinosály vybavené kinotechnikou a musíme si ji sami zařídit. Kromě toho nás produkčně velice ovlivnil covid, který nás stál strašně moc energie. Museli jsme například implementovat proepidemická opatření do akreditačního systému, zařídili jsme odběrový stan a podobně.
Bude Dům animace?
Centrem festivalu bude i letos liberecký zámek. S tím máte údajně větší plány. Je možné, že by zde vznikl Dům animace, který jste původně plánovali v Třeboni?
Zatím jednáme s majitelem. Oproti loňsku jsme letos domluvili rozšíření pronájmu zahradního křídla až do konce roku, protože zde bude umístěna velká výstava k filmu Myši patří do nebe. Bude tam 55 loutkových scén a připravujeme ji několik měsíců, tak by byla škoda, kdyby měla trvat jen těch šest dní během festivalu. Bude to zároveň takový test prostor zámku, který bychom do budoucna rádi využili k celoročním aktivitám.
Byli bychom rádi, kdyby do něj Liberečané opět začali chodit, protože mám pocit, že je to tak trochu bolavé místo města. Do budoucna bychom byli rádi, kdyby se zámek stal místem, které se by přetavilo v Dům animace. Nebude to ale jednoduché. Je to velmi ambiciózní, velký projekt, jehož realizace by trvala několik let. Už teď nás trochu zbrzdil covid.
Jak si Dům animace představujete?
Jednalo by se o zařízení, pod jehož střechou by se děla řada zajímavých aktivit pro děti i dospělé. Československá animace má za sebou sto let úžasných filmů, tvůrců a úspěchů a je velká škoda, že mladší generace je nezná. A nemá ani moc příležitostí je poznat. Z toho důvodu chceme zachovat toto kulturní dědictví a zpřístupnit je celoročně.
Takže by se zde konaly workshopy, kurzy a podobné akce?
Primárně by se jednalo o expozici mapující historii československého animovaného filmu, na které by bylo mnoho interaktivních zastavení. Děti by si mohly například vyzkoušet různé animační techniky. Pak by zde byly dílny animace, tam by si mohly zkusit rozpohybovat postavu, vytvořit pozadí, ozvučit, zkrátka vytvořit několikavteřinový film. Něco podobného si budou moci návštěvníci vyzkoušet i v rámci festivalu v Lidových sadech.
Nejsou jen večerníčky
Vrátila bych se k festivalu. Pod animovaným filmem si řada lidí představí jen disneyovky nebo večerníčky. Jak byste vysvětlil, co vlastně animovaný film je? Co všechno nabízí?
V samotném základu znamená animace oživení. Rozanimovat můžete cokoli. Množina animace je bohatá rodina, která zahrnuje jak disneyovky a pixarovky (filmy z produkce Studia Walta Disneyho a studia Pixar, poz. red.), ale například i krátké filmy. Ty často představují to nejlepší, co může animace nabídnout a soutěž krátkých filmů patří na festivalu k tomu nejprestižnějšímu. Jsou to totiž většinou nápadité, zajímavé snímky.
Na kratším formátu mají tvůrci daleko větší volnost vyzkoušet si nějakou neotřelou techniku nebo téma. Pak je tady studentská tvorba, která je zvláště v Čechách velice silná, a čeští studenti mají za sebou hodně mezinárodních úspěchů. Animace se ale objevuje i v hraných filmech, například ve sci-fi, kdy už ji diváci mnohdy ani nevnímají.
Velký prostor mají na festivalu také počítačové hry a filmy VR, tedy virtuální reality. Proč ty jsou součástí Anifilmu?
Počítačové hry zná každý a pro Českou republiku jsou velice úspěšným vývozním artiklem. České hry se prodávají a hrají na celém světě. Funguje zde přes sto studií zaměřených na vývoj her, které zaměstnávají tisíce lidí. Řada českých her je přitom velice zajímavá i po výtvarné stránce. Zmínil bych například Amanita Design s jejich tvůrcem a producentem Jakubem Dvorským. Všechny jejich hry jsou fenomenální a mají milionové prodeje. Co se týče filmů VR, tak ty teď také zažívají velký boom.
Co český celovečerní film? Na první pohled se zdá, že větší úspěchy mají krátké filmy.
Česká republika je malý stát a vyrábět celovečerní animovaný film pro desetimilionový trh je opravdu náročné. Vyrobit celovečerní film trvá od prvotní myšlenky až po distribuci třeba až sedm let a je k tomu zapotřebí armáda lidí. A to stojí samozřejmě velké peníze. Takže byť se producenti snaží, je to náročné a za každým natočeným filmem se skrývá příběh obrovského úsilí a vůle. Česká republika nemůže konkurovat velkým studiím, které mají k dispozici tisíckrát větší rozpočty a globální trh, ze kterého se jim pak vrací příjmy.
Zlaté časy se už nevrátí
Český animovaný film byl dříve velmocí animovaného filmu…
Šedesátá a sedmdesátá léta, kdy slavil úspěchy Jiří Trnka nebo Karel Zeman, to byla úplně jiná doba. Tenkrát neměl český animovaný film v zahraničí žádnou konkurenci. Byli to průkopníci, kteří si sami vynalezli spoustu animačních technik a triků, které do té doby nebyly možné. Na takovou Cestu do pravěku se přitom dá koukat dodnes, a to tenkrát neměli k dispozici počítačové triky.
Máme tedy slušný základ, na kterém se dá stavět, ale po rozpadu Krátkého filmu a Státního československého filmu po roce 1989 se scéna rozdrolila do malých studií a ta jen těžko dokázala konkurovat přílivu zahraniční tvorby. Přesto má každý rok aspoň jeden český celovečerní animovaný film premiéru a myslím, že je to tak dobře a že to stačí.
Letos budou na Anifilmu uvedeny dva celovečerní české filmy?
Jedná se o Barevný sen Jana Baleje, který měl menší premiéru už loni a který mohl jít do soutěže až letos. Pak jsou tady Myši patří do nebe, které jsou výsledkem větší česko-polsko-francouzské koprodukce. A to si myslím, že je ten správný směr, jakým by měla naše produkce pokračovat. Film se tak dostane do distribuce ve více zemích a může si dovolit i větší rozpočet.
