Podle ní někdy stačí klientům i jejich rodičům dodat sebevědomí, upravit denní režim nebo je podpořit ve výchově. „Jakmile rodiče přijmou své dítě takové, jaké je, pak má rodina většinou vyhráno,“ říká.
Když se před rodiči řekne, že by své dítě měli nechat vyšetřit v pedagogicko-psychologické poradně, řada z nich se toho může zaleknout a pomoc odmítnout. Máte pak nějaké možnosti, jak je ke spolupráci přesvědčit?
Popravdě, my se o těchto dětech ani nedozvíme. Reagujeme totiž pouze na žádost rodičů, respektive zákonných zástupců. Pokud o naši pomoc nestojí, tak o ni prostě nepožádají a my ji neposkytneme. Tady pak ale hraje významnou roli škola. Pokud chodí dítě do školy a má výukové problémy, pak se na postupu, jak je řešit, domlouvá nejprve rodina se školou. A když nedojde ke zlepšení, mohou se rodiče na doporučení školy obrátit na nás. My pak navrhneme společně postup, jak s dítětem dál pracovat.
Stane se někdy, že do poradny přivedou rodiče dítě jen proto, že třeba dostalo špatnou známku ve škole?
Bývá to požadavek k vyšetření. Ale většinou s rodiči hovoří naše sociální pracovnice, situaci proberou, rodiče zklidní a odkážou je zpět na spolupráci se školou a s paní učitelkou. Pokud rodič na vyšetření trvá, nemůžeme službu odmítnout. Ke každému vyšetření vždy vyžadujeme sdělení školy o průběhu vzdělávání žáka i o přístupu paní učitelky, rodiny i dítěte. Někdy můžeme zachytit závažný problém, jindy je to třeba jen vysoká náročnost rodičů. To nikdy dopředu nevíme. Máme spoustu ambiciózních rodičů, kteří na své potomky kladou příliš vysoké nároky, přitom dítě je skvělé, ale dostává jen samou negativní vazbu, že je pomalé, neschopné. Kdyby jej rodiče přijali v té jeho jedinečnosti, vyroste z něj úžasný člověk - trpělivý, klidný a rozvážný.
Když k vám rodič s dítětem dorazí, co je čeká, jaké vyšetření musí absolvovat?
Záleží, s čím rodina přichází. Nejčastěji v poradně řešíme výukové a výchovné obtíže u všech věkových kategorií. Dítě u nás projde psychologickým a speciálně pedagogickým vyšetřením a pak jsme teprve schopni posoudit, co potřebuje. S rodiči sepíšeme anamnézu, a na základě toho, co zjistíme, hledáme nejlepší cestu dalšího postupu.
Jaké jsou nejčastější problémy dnešních dětí?
Jsou to obecně obtíže v učení a problémy v chování. Ale nemusí jít vždy o diagnózu jako je dyslexie či dysgrafie (poruchy učení, které ovlivňují především čtení a psaní, pozn. red.), můžeme řešit třeba jen nevyhovující metodu čtení nebo problémy s udržením pozornosti. Významně se změnil styl výuky na školách, a to s sebou přináší nárůst problémů, které jsme dříve neřešili. Děti mají více předmětů, rozrostl se i jejich obsah. Je mnoho informací a málo času na fixaci učiva. Tím pak dítěti narůstají výukové problémy. Pomoci umíme od jednoduchých postupů v nácviku učení a změny režimu v domácí přípravě až po úpravu vzdělávání ve škole. Třeba tím, že doporučíme speciální nebo kompenzační pomůcky, nebo sestavíme individuální vzdělávací plán. V nezbytných případech může pomoci i asistent pedagoga.
Učitelé si často stěžují, že děti neumí pořádně mluvit, že patlají, neumí r, ř. Vnímáte to také tak?
Máte pravdu, že dětí s vadami řeči je stále mnoho. Například běžná dyslálie (patlavost, vadná výslovnost jedné nebo více hlásek, pozn. red.) již není důvodem pro odklad školní docházky. Příčiny obtíží shledávám nejen v pasivní zábavě, jako je televize, tablety a mobily, interaktivní hračky s mačkáním barevných tlačítek, ale i v nedostatku pohybu a neobratnosti dětí. Motorika mluvidel totiž souvisí celkově s rozvojem motoriky. Důležitý je správný mluvní vzor a rozvíjení schopnosti dítěte plynule se vyjádřit a formulovat myšlenku. A k tomu se naučit správně vyslovovat hlásky. Problém je i nedostatek logopedů, přitom pro logopedickou péči je nejvhodnější právě předškolní období. Vývoj řeči vrcholí v sedmi letech. Pak už je náprava také možná, ale bývá obtížnější. A zde je zásadní právě aktivní přístup rodičů. Bez domácí přípravy mají jakékoli snahy logopedů a dalších odborníků jen minimální efekt.
Učitelé rovněž poukazují na to, že přibývá agresivních dětí, dětí s poruchami chování. Tušíte proč?
Je třeba si uvědomit, že agrese je vyhroceným projevem vnitřní nespokojenosti nebo vzteku člověka. Pokud se dítě odmala neučí tyto emoce zpracovávat a mírnit, je frustrované a v nepohodě. Agrese ale má i pozitivní význam, protože slouží k sebeobraně. Jistá míra agresivního chování je tudíž u dětí běžná a normální, ale pokud se dítě chová krutě bez známky lítosti nebo pocitu viny, pak vzniká problém, který vyžaduje odbornou pomoc. Při řešení je důležitá osobnost dítěte, jeho temperament, rodinné zázemí, vzory chování. V dnešní době mezi dětmi agresivita opravdu roste. Kvůli počítačovým hrám a filmům nerozlišují fikci a realitu a čím menší dítě je, tím je pro něj rozlišení obtížnější. Násilí ve virtuálním světě přibývá a dítě ho začíná považovat za běžnou součást svého života. Nesmíme ale také opomíjet rodiny, kde se této zábavě děti nevěnují. I zde se mohou objevit poruchy chování, které mají jinou příčinu.
Jakou roli při všech těch vývojových a výukových problémech hraje škola? Zmínila jste, že je dnešní způsob výuky rychlý.
Podle mého názoru se v učivu často postupuje velmi rychle. Obsahy učiva jsou rozsáhlé a ve školách se díky tomu rezignuje na některé fáze učení, které jsou pro uchování trvalých vědomostí nezbytné. Také záleží, jak se daná látka podává, mělo by to být vždy poutavé. Pak by měla následovat fáze ověření porozumění a důkladného procvičení. Následuje fáze upevňování vědomostí, která je nejdůležitější a měla by být i dostatečně dlouhá. Sem patří i práce s chybou, která není trestem, naopak slouží k prohloubení pochopení učiva. Fáze prověřovací a aplikační by pak měla přijít až po zvládnutí učiva, kdy už si je učitel jistý, že učivo žáci plně zvládli. Až teprve pak by měla přijít písemná práce či zkoušení na známku. A bohužel mi přijde, že dnes se především upevňovací fáze urychlují.
Jak mohu pomoci dítěti, které trpí například dyslexií? Nestává se, že řada rodičů si řekne, tak teď má moje dítě papír na to, že hůř a pomalu čte, a škola se mu musí přizpůsobit?
Dítěti nejvíc pomůžete, když přijmete jeho obtíže a budete dodržovat doporučené postupy, které dítě potřebuje a budete pracovat systematicky, důsledně a pravidelně. Pro rodinu i dítě je to vždy práce navíc, nad rámec školních úkolů, nikoliv jen úlevy, jak si rodiče často mylně myslí. Můžeme však doporučit omezení diktátů, ale nikdy je nezakazujeme. Doporučíme třeba jen odlišné známkování za diktát, ale zároveň prověření znalostí jiným způsobem. Dyslexie nebo obecně poruchy učení neznamenají, že dítě se nemusí učit to, co ostatní.
Jak se jako odborník díváte právě na diktáty? Mně osobně přijde, že je učitelé dávají velmi často, protože je to nejrychlejší způsob, jak procvičit znalosti žáků. Ne všem dětem to ale může vyhovovat.
Ano, diktát je velice složitá a komplexní dovednost, kterou ne každý dobře zvládá. Potřebujete si pohotově vybavovat tvary písmen, převádět hlásky na písmena, dělit větu na slova a slovo na písmena, uvědomovat si významy slov ve větě a pohotově aplikovat gramatická pravidla. A navíc musíte být maximálně pozorná. Já sama nejsem příznivec diktátů, myslím, že jsou další vhodnější metody, jak ověřit gramatiku. Fandím slohovým cvičením, rozvíjení schopnosti se pohotově verbálně vyjádřit v psaném mluvním projevu, formulovat myšlenky, obhájit svůj názor, vysvětlit své postoje. Nebo zformulovat písemně prosbu, sdělení, dopis.
Generace našich rodičů často říká, že dnešní děti jsou jiné, než jsme byli my, méně samostatné, víc neposlušné. Souhlasíte?
Současné děti mají jiné možnosti, než jsme měli my. Mají třeba rodiče taxikáře a jsou často vytíženy kroužky a dalšími aktivitami, které jim nedopřávají příliš času na nicnedělání, na jejich tvořivé nápady a hledání sama sebe. Jsou zdatní v práci s informačními technologiemi, umí jazyky v nízkém věku, ale zase jim chybí zručnost a zkušenost s řemesly a běžná praktická šikovnost jako je třeba přišití knoflíku. Nechtějí chodit ven, kamarády mají na sociálních sítích a sportují jen s rodiči nebo v kroužcích. Už nepotkáte partu kluků na kolech nebo na ulici s hokejkami.
Vzpomenete si na nějaký příběh klienta, který vás osobně zasáhl a utkvěl vám v paměti?
Vybavil se mi šťastný příběh chlapce, který se i přes své obtíže dostal na výběrovou střední školu, svým zaměřením jedinou v republice, a stal se z něj skvělý architekt zahrad. Také bylo milé, když kolegyně potkala po několika letech maminku klienta, které stálo za to jít jí i po takové době koupit květinu jako poděkování za její odvedenou práci, které si stále cení. A vzpomínám si také na jeden méně veselý příběh, který mě osobně velmi zasáhl. Přišel ke mně s maminkou chlapec, u kterého jsem si všimla neobvyklých motorických projevů a chůze. Vyšetření ukázalo velké disproporce v jednotlivých oblastech a ihned jsem ho doporučila na neurologické vyšetření. Lékařská diagnóza byla velmi závažná a prognóza nepříznivá, ale díky včasnému zásahu a péči pana primáře se podařilo zachytit vážné onemocnění tohoto dítěte a umožnit mu další život, i když s vážným handicapem.
Co byste rodičům při výchově dětí i zvládání školních povinností poradila? Jaký mají zvolit přístup?
Jediná má univerzální rada pro rodiče je mít své dítě bezvýhradně rádi. Poskytovat mu zázemí a bezpečí, ale pozor na přílišné přeopečovávání. To může být pro dítě často medvědí službou. Rodiče by měli respektovat jeho jedinečnost, zájmy a potřeby. Trávit s ním čas, naslouchat mu, vést k samostatnosti, zdravému sebevědomí a zodpovědnosti. Být mu oporou, průvodcem a dovolit mu dělat chyby, aby se z nich mohlo poučit.
Jak dlouho se u vás čeká na vyšetření? A je problém sehnat zkušené odborníky nebo jste spíše limitováni prostory?
Od podání žádosti čeká klient na vyšetření asi čtyři měsíce, nyní je to hraniční zákonná doba. Dle mého bohužel nepříliš pružná. Personálně jsme částečně posíleni, zapojili jsme se do rozvojového programu ministerstva školství na navýšení kapacit ve školách a školských poradenských zařízeních, který plně využíváme. Ale požadavky z terénu stále narůstají. Stále nám chybí dva psychologové, již přes rok se nám nedaří ani jedno místo psychologa obsadit. Akutní situaci jsem nyní řešila přijetím speciálního pedagoga, který je také potřeba, ale jeho pracovní náplň je jiná než práce psychologa. Prostorem jsme limitováni velmi, protože kapacita místností v budově poradny již nepostačuje. Nemáme dostačující kapacitu čekárny a zázemí pro čekající rodiče, chybí nám sklad pro materiál, u poradny není k dispozici prostor pro parkování aut klientů. Ale snad se to změní, jednáme s naším zřizovatelem o přestěhování poradny.
 |
