"Když mi od vás přišla esemeska, říkal jsem si, že to není možné. Přece jen už v Liberci hodně dlouho nejsem."
Zůstal jste s Libercem alespoň v kontaktu?
To ano. Šest let, co jsem tam byl s rodinou, se nedá vymazat. Člověk se tam rád vrací, Liberec je příjemné útulné městečko. Dodneška jsem v kontaktu s Honzou Nezmarem, včera jsem mluvil s Vencou Kolouškem. V Rusku si občas zavoláme s kolegou brankářem Márou Čechem. A s Petrem Myslivcem (asistent libereckého trenéra) se navštěvujeme každý rok před Vánocemi.
Tak si projdeme ideální sestavu Liberce. Co říkáte obraně?
Tak nějak jsem to v podstatě tipoval. Pilný s Johanou jako stopeři pro mě byli naprosto jasní. I Janů vlevo. Nad pravou stranou jsem trochu váhal, ale ano, Zápotočný je dobrá volba. A já ty hráče můžu zhodnotit z doby svého působení, protože jsem za nimi chytal – a chytalo se mi dobře.
Pojďme do záložní řady.
Vždyť to je tým, s kterým jsem hrál. Sestava, která udělala první titul a dostala se daleko v Evropě. Všechny dobře znám. Kdo že je uprostřed? Honza Polák? No jasně, defenzivní záložník. Za mé éry byl trošku nedoceněný, ale potom prokázal velké kvality. Ovšem na tomto postu hodně černé práce za naší éry odváděl David Langer. Byl to jeden z kamínků do mozaiky, bez kterého by se tehdejší úspěchy možná vůbec nepovedly.
A útok?
Tady se přiznám, že mi chybí Pepa Obajdin. Honza Nezmar je úplně na místě. A Lazzaro? Na toho jsem, pravda, trochu zapomněl, ale určitě jo, patří tam.
Jaký máte s Libercem nejsilnější zážitek?
Určitě pohárové zápasy. I v Rusku se mě na to ptali a já odpovídal, že nejhezčí bylo, když jsme doma porazili Lyon a Vigo. Ve Vigu jsem dostal tři góly od Mostového, a když jsem přišel do Ruska, setkal jsem se s ním hned na první večeři. To víte, že si na ten zápas taky vzpomněl.
Po vyřazení španělského Viga se tým nechal ostříhat dohola, ale vy jste se zdráhal. Proč?
V listopadu se mi měla narodit dcera a nechtěl jsem, aby se mě lekla. Proto jsem to s kluky usmlouval a stříhání se odložilo. Ale taky na mě došlo, i když úplně dohola jsem nešel, ale hodně hodně nakrátko.
Jak vypadá ideální tým fotbalového Liberce podle fanouškůPodívejte se, jak dopadlo hlasování |
Mimochodem, vzpomínáte si ještě, jak jste se dostal do Liberce?
Ano. Postoupili jsme s Příbramí do první ligy, tam jsem odehrál jednu sezonu. A potom mi Pepa Jinoch nabídl přestup do Slovanu. On šel tehdy do Liberce jako manažer a říkal mi, že Láďa Maier odchází a klub za něj hledá náhradu.
Z Liberce jste odešel do Saturnu Moskevská oblast a od té doby jste tam. Jak jste to těch sedm let v Rusku vydržel?
Když jsme s Romanem Lengyelem do Saturnu přišli, po prvním půlroce jsem si říkal, že jestli tady vydržíme tři roky, na které jsme podepsali první smlouvu, tak to bude na metál. Ale potom člověk hraje, zvykne si, najde si přátele a vnikne do jazyka. Měl jsem i štěstí, že pak do klubu přišel slovenský trenér Vlado Weiss a vzal si tam hodně Slováků. Navštěvovali jsme se, chodili jsme po tréninku grilovat. Bylo to bezvadné období.
Jiné nabídky jste neměl?
Když mi skončila první smlouva, mohl jsem jít do Lokomotivu Moskva, ale odmítl jsem. Podepsal jsem další kontrakt na tři roky. Pak mě chtěl Spartak, kterému už bych kývl, ale to mi zase zatrhlo vedení. Ale nelituju. Když mi vypršela druhá tříletá smlouva, podepsal jsem ještě na rok a říkal si, že je to poslední sezona. Ale teď nevím, uvidíme.
Co tedy dál?
V Saturnu jsem skončil sedmý rok. Smlouvu mám do 31. prosince. Nabídli mi ještě prodloužení na další dva roky, ale přece jen už jsem tam dlouho, obě děti chodí v Česku do školy a kvůli rodině přemýšlím, co bude dál. V klubu mi řekli, že nemusím jezdit na první soustředění. Jsme domluvení, že si v lednu odpočinu a uvidím, co a jak. Dveře prý mám otevřené. Všechno teď záleží na mě. Nebránil bych se možná nějakému jinému angažmá. S tou rodinou je to fakt těžké. Měsíc jsem v Rusku sám, pak za mnou třeba na měsíc přijedou… Nebýt těchto těžkostí, asi bych zůstal. V Saturnu se mi líbilo a udělal jsem si tam jméno. Svědčí o tom i vztah klubu ke mně.
Chcete se přesunout z východu Evropy na západ?
Abych se přiznal, mě to táhne spíš na nějakou exotiku. Vůbec bych se nebránil třeba Austrálii, kde trénuje Víťa Lavička. Bylo by to zajímavější než nějaké Rakousko, kde jsem chtěl původně v klidu ukončit kariéru. Myslel jsem si to ještě letos začátkem roku, ale změnil jsem názor.
Proč?
Ani nevím. U mě se to prostě mění. Myslel jsem si třeba, že až skončím s chytáním, budu trenérem brankářů. Teď už mě to zase moc neláká. Chtěl bych ještě pokračovat v aktivní kariéře. Ale mým hlavním cílem je dělat fotbal pro radost.
