S trochou nadsázky lze tvrdit, že mapuje cestu Karla Čapka. Tedy cestu humanismu, humoru a pozitivismu někdy až sebevražedně zarytého - ale slunečnost plyne z autorova osobního založení, nikoli kalkulace. Jeho syn Jan Svěrák kdysi odmítl točit horor, jehož scénář se mu přitom líbil, slovy: „Nechci žít rok ve tmě.“ A to je přesně postoj brzkého osmdesátníka Zdeňka Svěráka. Dost možná by uměl napsat tíživé sociální drama - ale trápil by se. Jak shrnul Karel Smyczek, když točil Svěrákův přepis Čapkovy pohádky Lotrando a Zubejda: „Čapek se dívá na pohádkový svět očima dospělého, a to je způsob, který přesně vyhmátl i Svěrák.“
Zdeněk Svěrák 80Příloha iDNES.cz |
Jistěže se v pohádce, kde se dobro utkává s ještě větším dobrem, lidé se mají více méně rádi a nejdéle ve finále se smíří, žije lépe než v temném realistickém thrilleru. Svěrákovi i divákům: se synem dovedl na domácí půdě k milionu diváků Tmavomodrý svět, Obecnou školu, Kolju i Vratné lahve; tři jeho scénáře - Vesničko má středisková, Obecná škola a Kolja - měly nominaci na Oscara a Kolja je stále náš jediný polistopadový film, jenž ho i vyhrál.
Přitom dobové hádky o Kolju přivedly válku o Svěráka na absurdní půdu. Nevadila ani tak míra dojímání jako politika: Svěrák prý učesává obraz totality. Zní to paradoxně při vzpomínce, že jeho cimrmanovské filmy naopak vadily normalizátorům. Před Koljou i po něm se od Svěráka prostě chtěla angažovanost, jež je mu cizí. Národní sport v kádrování shrnul Marek Eben: „Za totality se nemohly točit filmy politické, pouze obecně lidsky platné - a ty nestárnou. A Zdeněk Svěrák je podepsán pod osmdesáti procenty těch, u nichž se vždy znovu bavím.“
Proč zrovna tklivý Kolja ani po dvaceti letech nemá oscarového následníka? Svěrák tvrdí, že psát s plánem na výhru sošky je nesmysl: „To by vás sešněrovalo a ztratíte radost z tvoření. Samozřejmě jsou určitá kritéria, která musíte splnit, aby vůbec byla naděje na nominaci. Musí to být filmařsky dobrá látka, zajímavý příběh sdělný i v zahraničí. Jako řeka srozumitelná všem, z níž vedou různé odbočky pochopitelné pouze Čechovi.“
Od Liptákova k Oscarům. Kudy vedou Svěrákovy stopyObrazem ze života herce, scenáristy a spisovatele    |
Čeština, s níž umí tak hravě zacházet, Svěráka zrazuje při práci na mezinárodních projektech; pro Tmavomodrý svět, jmenovitě pro pasáž, kde se naši letci učí anglicky, vymyslel kouzelné žerty, ale nepřeložitelné; nikdo jiný než Čech se jim nezasmál. Zato několik generací děti se baví písničkami s rýmy „díky mockrát, salám moc rád“ a vidí brýle jako „obroučky“, jejichž nositel „to má dobroučký“, neb se může dívat „na broučky“. Svěrákovi je zkrátka stokrát bližší vymyslet ptákovinku typu „Karkulka je moc malá, takže její zachránce má ohledně sňatku s ní jen smlouvu o smlouvě budoucí,“ než aby jízlivě tepal zlořády i neřády.
Původní profesi učitele, který zběhl do rozhlasu, kde se zrodil základ Cimrmana, a poté k filmu, Svěrák nezapře. Ať radí příštím autorům „Láhev si kupte až při osmé verzi scénáře a otevřte ji teprve po první klapce“, nebo život srovnává se špatně napsaným scénářem: „Má obstojný začátek, uprostřed vrchol a potom sešup dolů. Vždy končí špatně; sice s hudbou, ale tu už neslyšíme“. Ostatně i vědecké cimrmalogické přednášky mají kantorský nádech.
A jestli někde ztrácí kazatelské sklony, je to krajina dětství. Ve vlastní paměti, kam řadí maňásky s kývací bradou i zakopané hliněné kuličky, je nejsilnější. Jeho cesty do školy mezi hroby se otiskly do hřbitovní scény Vesničky mé střediskové, úděl „náhradníka“ za zemřelého bratra do Obecné školy, v chystaném snímku Po strništi bos se vrátí až do válečných let na vsi. Ale nejde o pokračování: „Nikdy to nedělám, nešiju ze zbytků.“
Samozřejmě i navenek slunečný portrét má stinná až bolavá místa: roztržky s Ladislavem Smoljakem, s Jiřím Šebánkem či s Janem Klusákem, ale i s vlastním synem, který původní scénář Vratných lahví odmítl točit. Přepsal jej se skřípěním zubů, jen proto, že „když je zaděláno na srandu a ona nevykvete, je to hřích“. Vstup do komunistické strany vysvětlil vírou v její reformu - po ruské invazi ji opustil, za podpis Anticharty se veřejně omluvil.
Někdy je té svatozáře nad národním hrdinou, vzorným rodinným typem, vychovaným gentlemanem, milým společníkem, šiřitelem dobročinnosti, dobromyslnosti a vůbec dobroděje na všechny způsoby až příliš. Naštěstí lze dosvědčit, že i Zdeněk Svěrák zná sprostá slova a že očekávání věčného optimismu z jeho úst mu dokáže jít na nervy. Nicméně našel si výmluvu, že na pesimismus už je beztak pozdě, humor označil za jedinou důstojnou obranu předem ztracených pozic a smích za nejlepší odměnu, protože „znamená pár vteřin, kdy je člověk opravdu šťastný jako pes“.
