Nicole Stava, zkušená znalkyně umění a spolumajitelka bechyňského zámku i panství, do jihočeského města poprvé zavítala v dětství společně s rodiči, kteří žili dlouhá léta v emigraci ve Švýcarsku. V devadesátých letech se rozhodli ujmout správy zámku, jehož historie sahá až do dvanáctého století, a vrátit mu původní podobu poznamenanou dekádami režimních zásahů.
„Oproti ostatním zámkům jsme měli tak trochu štěstí v neštěstí, protože zdejší prostory využívala jako své letní sídlo Akademie věd. Nestal se z toho proto prasečák, jako tomu bylo třeba jinde, ale přesto jsme měli co napravovat,“ podotýká. V dezolátním stavu byla třeba zámecká jízdárna (dnes kapacitně největší multifunkční sál v jižních Čechách), zachraňovala se i sýpka, kterou dnes místo obilí plní umění a svou péči si vyžádaly třeba také nástěnné malby ve svatebním sále Petra Voka, které se režim rozhodl svého času konzervovat velmi svérázným způsobem.
V současnosti zámek sice nadále vyžaduje notnou dávku pozornosti, majitelé a jejich kolegové už se však mohou zaobírat i „příjemnějšími starostmi“. Třeba jak kultivovat uměním zdejší prostory, venkovní i vnitřní. Návštěvník se díky tomu nesetkává se sochou či instalací pouze v galerii či v rámci prohlídky – narazí na něj prakticky okamžitě, ještě než vstoupí do samotného areálu zámku.
Jde o zvědavost a setkání
„Je pro mě důležité, že se tu lidé, kteří by jen tak nepřišli do styku se současným uměním, seznamují s tvorbou předních světových i domácích umělců,“ říká Stava, která mimo jiné působila osm let jako senior konzultant pro rozvoj podnikání v aukční síni Christie’s v Praze, Vídni a Londýně a do „jejího kraje“ ji zpět nasměrovala láska.
Původně se Nicole Stava chtěla umění věnovat přímo. Studovala na místní Střední uměleckoprůmyslové škole, dříve Střední průmyslové škole keramické, kterou mimo jiné navštěvoval také Otto Gutfreund, Karel Roden, zmiňovaný Jan Kačer nebo Karel Kryl. „Naštěstí jsem si včas uvědomila, že nemám tak velký talent a mentální nastavení, abych se tomu oboru dál věnovala,“ směje se Nicole. Umění se tak věnuje z druhé strany a s radostí přispívá k jeho osvětě i prodeji.
Vzpomíná třeba, jak zde letos do parku společně s kolegou rybářem instalovali dílo věhlasného amerického minimalisty Carla Andreho – 97 ocelovou linii pro profesora Ladoise (jednoduše řečeno prostě dlouhý ocelový chodník) a zatímco ona hořela nadšením, kolega se nemohl přestat pozastavovat nad tím, proč jí pokládání používaných ocelových plátů, které přicestovaly odkudsi ze zahraničí, činí takovou radost.
Proč to zmiňuji? Nad Andreho dílem (najdete ve fotogalerii) se pozastavovali také další návštěvníci, jak jsem sama byla svědkem. Právě „takováto záhada“ je však přivedla k zamyšlení nad tím, co to v té trávě vlastně vidí a s pomocí Googlu své rozhledy možná jednou provždy rozšířili o jméno globálně ceněného sochaře.
Sochařský park Zámku Bechyně - dílo Jana Kadlece PIG (2025)
O něco „divácky stravitelnější či čitelnější“ je pak třeba protější práce Jana Kadlece nazvaná PIG, ze které na diváka dolů zcela nepokrytě hledí vypreparované prase stojící na vozíku visícím ze skokanského můstku. Paralelu k politice, osudu politiků či čemukoliv dalšímu, nechť si už každý v díle nalezne sám.
Tématem, které letos spojuje umění vystavené na Zámku Bechyně, je po ročnících věnovaných svobodě nebo lidských právech – lidskost. Lidskost vnímaná z různých perspektiv: vztahové, historické, společenské, sexuální, fyzické… V přízemí galerie se nad ním zamýšlí zahraniční autoři, jejichž díla zámku zapůjčila spřízněná Galerie Konrad Fischer. Setkáte se tu s tvorbou Richarda Langa, Rity McBride nebo Edith Dekyndt.
Kdo by snad zatoužil po více „povědomých jménech“ stačí se vydat o patro výše, kde je k vidění výběr z rodinné sbírky Stavových (původní rodinné jméno je Šťáva, pozn. red.) – setkáte se tu s pracemi Pabla Picassa, Joana Miró, Maxe Ernsta či Le Corbusiera. Rodina začala sbírku budovat v emigraci a některé kusy do výstavy její členové dočasně přemístili ze svých vlastních obývacích pokojů a pracoven. Což vedlo třeba k nečekanému a velice funkčnímu setkání místní bechyňské keramiky s obrazy populárního španělského spoluzakladatele kubismu Picassa.
Velkým lákadlem jsou i tuzemští autoři – Michael Rittstein, Josef Bolf, Krištof Kintera, Dana Bartoníčková, Roman Šedina nebo David Černý a Maxim Velčovský – po dílech posledních dvou zmíněných budete navíc možná muset trochu více zapátrat. A jednu instalaci najdete taky pouze jako součást zámecké prohlídkové trasy. Jejím autorem je Ital Michelangelo Pistoletto, letos prý horký kandidát na Nobelovu cenu míru.
Kromě umění vizuálního na Zámek Bechyně pravidelně přijíždí také umění hudební či divadelní - letos to bude třeba ještě koncert Marie Rottrové v sobotu 27. září.
A až budete hotovi s poznáváním i kulturou, vyrazte si své zážitky probrat nedaleko - třeba na zcela geniální koláč a kávu do Kavárny za branou, dolů pod zámek k Výčepu U splavu nebo na nejjemnější svíčkovou v Restauraci Špajz. Stojí to za to. Jen si trochu pospěšte – na zámku je otevřeno do 21. září.
