Málokdy se v případě prací na papíře či přímo koláže setkáme s téměř dokonalým celkem, který spojuje mnoho velkých jmen českého výtvarného umění. Tady platí, že co obraz, to skvost, co koláž, to vrt do vzdálené i nedávné historie, který dává tušit cenné naleziště a zatím jen
nabízí kvalitní vzorek.
Od Štyrského po Kolářovou
Koláže pocházejí ze sbírky Pražské plynárenské, jež jich má přes čtyři stovky. Ty dvě nejstarší jsou z roku 1934 od Jindřicha Štyrského a rovněž dvě z roku 1936 od Toyen. Výrazně jsou pak zastoupená 60. léta a vůbec tvorba autorů v poválečném období.
Sbírka má také velmi vyvážený průřez pracemi Jiřího Koláře a Ladislava Nováka. U Koláře je zastoupená tvorba ze 60. i 80. let (jeho klasické koláže vznikající podélným nastříháním dvou obrazů a jejich vzájemným proložením i lettristicky obalené objekty).
Ladislav Novák je pak ve sbírce zastoupen muchlážemi, frotážemi i alchymážemi (Erotická růže, 1965 či obraz Taky jeden kněz, 1977). Bělu Kolářovou sbírka představuje jak všívanými elektrodami a vruty (Obrtlíky a odpory, 1984), tak patentkami (Životopis jedné patentky, 1982). Je tu i Kotík, Ovčáček, Hoffmeister, Hampl či Trinkewitz, dokonce i Michal Šanda se svými vtipnými literárními kolážemi.
Hra s materiálem i slovem
Vystavená je ani ne čtvrtina sbírky, výběr však kurátor Jiří Machalický udělal velmi reprezentativně. Ve Smečkách je tak možné vidět koláže z barevných výtržků, pravidelných černobílých výstřižků, jízdních řádů, kalendářů, nabarvených gumových zvířátek, z pravidelně narušených poskládaných dílků puzzle, z plechovek i z válečků na nudle, z kovových starých nabarvených zámků, vizuální básně, koláže z patentek, šité koláže, obrazy sestavené ze vzorečků vystříhaných z matematických a fyzikálních tabulek, fotokoláže, práce z vypalovaného a ohořelého papíru i z malých barevných písmenek vystříhaných z časopisů.
Koláž je hra, ať už na surrealistické bázi podvědomé nahodilosti či dada nebo na základě přiznané a promyšlené gradace umělecké pointy. Jejich autoři velmi často pracují se slovem a básnickým sdělením či s hudebními motivy – to první na výstavě dokládá Kolář, Procházka, Ovčáček, Wernisch či Šanda, to druhé Karel Trinkewitz svou Poctou Johnu Cageovi.
Jediné, co výstavě chybí, je soubor Dalibora Chatrného, jejž má Pražská plynárenská ve sbírkách, nazvaný Interpretace fotografií. V něm Chatrný zasáhl do fotografií Jindřicha Štreita a po svém je přetvořil. Bývá k vidění málokdy a je zase zcela jiným příspěvkem v živé kolážové tvorbě – to je však spíš výtka vedená osobním vkusem než skutečný nedostatek výstavy. K popiskám jak v katalogu, tak ve výstavě by se pak hodilo přidat název materiálu, který při tvorbě koláží jednotliví autoři použili, či o jakou techniku koláže jde.
Česká koláž je výstavou povětšinou malých prací, ale velké umělecké i sběratelské hodnoty. Pochází ze soukromé "podnikatelské" sbírky, která je u nás ojedinělá. A ojedinělý je i zážitek z výstavy.
Různí autoři: Česká koláž
Galerie Smečky, Ve Smečkách 2091/24, Praha 1, kurátor Jiří Machalický. Výstava trvá do 19. června.
Hodnocení MF DNES: 80 %