Hned po vstupu do sálu je jedno jisté – v této místnosti nouze o barvu nebude. A první rozhlédnutí napovídá, že nechybí ani rozmanitost materiálu. Kov, sklo, karton, papír, plátno. Je tu všechno. Retrospektivní výstava Rožátové je totiž výběrem z jejího celoživotního díla. To skvěle charakterizuje heslo, které k názvu výstavy přidali sami její autoři: Vidět jinak.
Fakt, že autorka opravdu nahlíží na věci jinak, nekonvenčně a bez ostychu, dokazuje její práce se sklem. Zejména v osmdesátých letech se totiž její přístup vzepřel většinové představě o sochařském zpracování tohoto materiálu. Sklo bylo do té doby vnímáno jako dekorativní či designový prostředek, Rožátová ho však rozhýbala do prostoru a smyslovou práci s materiálem propojila s introspektivní výpovědí.
Pompézní díla, která těšila soudruhy, putují z hotelu do sbírek a muzeí |
Nebála se po skle malovat nebo ho třeba roztříštit na kusy, aby z nich následně vytvořila jedinečnou mozaiku. Místo uhlazeného vzhledu volila syrový výraz, důraz na hmotu a gesto. „Bylo to netypické pro české sklo, které se vyznačovalo čistotou,“ vysvětluje na komentované prohlídce kurátorka výstavy Helena Musilová.
Experimentů se Rožátová nebojí se dodnes. Odráží to zcela nová instalace Obrácený stůl navazující na stejnojmenné dílo z roku 1991. Na terase muzea se tyčí dva skleněné stoly, jejichž „nohy“ jsou plné štěrku, skleněných střepů i kamínků. Že se venku může dílo poničit? S tím autorka počítá, a co víc – jedním ze záměrů je ve skutečnosti demonstrovat proměnu objektů vlivem působení světla i atmosférických prvků.
Výstava Eliška Rožátová - Vidět jinak v Museu Kampa představuje výběr z autorčiny celoživotní tvorby. (13. června 2025)
Při dalším postupování expozice rozkrývá jednotlivé fáze tvůrčí cesty, kterou Rožátová absolvovala. Na chvíli se na ní zastavila u geometrických motivů, při hledání osobitého stylu a snaze odtrhnout se od školního rámce zase pracovala s náměty jako jsou krystaly, koule nebo kružnice.
Mnohé z geometrických obrazů sloužily jako předloha pro architektonické realizace, jednou z nich například autorka ozdobila dům v Jablonci nad Nisou. Na ty Rožátová podle svých slov nikdy nebyla sama. Naopak vyzdvihuje potřebu propojení mezi lidmi, kteří se na instalacích podílejí. „Je strašně důležitý tým lidí, kteří to realizují, aby je to bavilo a cítili to,“ popisuje autorka.
Zkrátka jako byste listovali vizuální kronikou. Do vystavených děl z šedesátých let začíná prosvítat autorčin smysl pro harmonii barev a svébytnou kompozici, zajímavý moment pak přináší devadesátá léta, která autorku kompletně rozváží ze zbývajícího řádu a přinášejí kompletní svobodu tvorby. Jako by se Rožátová se štětcem sblížila natolik, že skrz něj povoluje volný průstup svým emocím.
„Je to takové hledání donekonečna“
Intimní pocity, myšlenky i obavy Rožátová utopila v barvách zejména v cyklu Deníky. Kurátorka popisuje, že právě v této fázi se umělkyně rozhodla uvolnit ruku. Zároveň ji k tomu vedlo nutkání vyrovnat se s některými životními událostmi. A tak každý den vytvořila jednu kresbu.
V této době vzniká kombinace pečlivě vymalovaných polí, spěšně napsaných a následně barvou překrytých vzkazů, zářivých i temných odstínů. Přesto, že jen některá písmenka prosvítají, emoce z obrazu naléhavě křičí. I samotnému návštěvníkovi se zde dostává jakési svobody - může si je přeložit do vlastního jazyka.
Vnitřní dialog autorky s plátnem pokračuje v malbách, do kterých se promítají techniky jako vrstvení, rytí či kapání, a které Rožátové umožňují vyjadřovat emoce i aktuální zkušenost. Tato abstraktní díla vznikají převážně po roce 2000 a v jejich barevných kombinacích lze najít mnohé – příběh, pocit, nebo jen příjemný estetický zážitek. „Je to takové hledání donekonečna,“ popisuje Rožátová.
Retrospektivní výstava je nejen ukázkou mnohých druhů umění s důrazem na nejnovější malby a expresivní skleněné objekty. Nabízí jedinečný vhled do vývoje významné výtvarnice a malířky nejen jako umělkyně, ale také jako osobnosti. Expozice na návštěvníky v Museu Kampa čeká do 10. srpna. Není ale jedinou novinkou, kterou muzeum na letní měsíce připravilo. Dalším dílem mozaiky doplňuje také tvorbu Františka Kupky.
Kupkovy karikatury zrcadlí jeho pravdu
Jako byste nahlíželi do výloh starých knihkupců. Takovou atmosféru nabízí autoři druhé ze zahájených výstav věnující se Kupkovu dílu. Tentokrát se zaměřením na jeho méně známé, ale o mnohém vypovídající období – tvorbu karikatur ve „zlatém věku“ satirických časopisů. Nese název Zrcadla pravdy.
Načasování expozice je příznačné. Přesně před 120 lety bylo totiž Kupkovo dílo v českých zemích vystaveno vůbec poprvé, uvádí autoři komentovanou prohlídku. „Záměrem bylo vystavit v první místnosti kresby, které vykreslují život v pařížském Montmartru, a v té druhé se soustředit na kontroverznější témata, zejména ta politická,“ představuje koncept jeden z kurátorů, Pierre Brullé.
Politická část expozice umožňuje podrobnější vhled do toho, jaký Kupka byl. O čem přemýšlel, co mu vadilo, na co se zaměřoval. Své názory vnášel na přelomu 19. a 20. století do stránek nejen francouzských časopisů pomocí satirické kresby. Jejím prostřednictvím komentoval dobové společenské poměry, často natolik názorně, že pohled na ilustrace nahrazuje desítky slov.
Výstava Kupka a karikatura - Zrcadla pravdy v Museu Kampa trvá od 14. června do 12. října 2025. (13. června 2025)
Na stránky vystavených deníků tak prosakuje například Kupkův antikapitalismus či antimilitarismus. „Kupkova činnost karikatury vrcholí na počátku 20. století jeho účastí v L’Assiette au beurre a Le Canard sauvage, dvou předních časopisech, do kterých přispívali i někteří z nejnadanějších umělců té doby,“ upřesňuje Brullé. Výstava se proto neomezuje pouze na Kupkovy ilustrace, ale zasazuje je do kontextu s tvorbou některých z jeho vzorů, jako jsou například Théophile Alexandre Steinlein nebo Adolphe Willette.
Stránky dobových publikací jsou ve vitrínách rozřazeny do tematických okruhů. Stěžejními jsou ilustrace ze třech cyklů, které Kupka realizoval pro L’Assiette au beurre. Ty se dotýkají peněz, míru a náboženství. Další řeší témata lidských práv či vzdělávání.
„Kresby k nám stále promlouvají velmi silným hlasem,“ míní Brullé a dodává, že mnohé společenské problémy, na něž Kupka reagoval, rezonují dodnes. K nim řadí například problematiku potratu, politického násilí a protestů.
Museum Kampa po požáru opět přivítalo návštěvníky. K vidění je Mucha i Kupka |
Druhá část expozice návštěvníka zavádí do uliček Montmartru, kde František Kupka na přelomu staletí nejen žil, ale který ho formoval a posílil také jeho pozdější orientaci k nefigurativnímu umění. Tyto kresby působí živěji, jsou barevnější a vykreslují atmosféru tehdejšího hlavního města moderny a avantgardy.
„Kupka byl příslušník ideje volné myšlenky,“ shrnuje kurátorka Markéta Theinhardt. Dodává, že expozice akcentuje jeho volnomyšlenkářský postoj vůči jakýmkoli autoritám – ať už státu, penězům nebo kapitálu. Zároveň však přibližuje umělcovu tvorbu z raného období, které bezpochyby formovalo jeho další umělecké působení. Expozice bude v Museu Kampa otevřená do 12. října.
