Právě opakem: šokují obyčejností zachycených situací. Ale ta obyčejnost je pouze zdánlivá. A o to běží!
Nejprve základní fakta. 1. září 1939 hitlerovské Německo napadlo Polsko, o týden později byla obsazena Lodž. Stejně rychle to pak jde se Židy v tomto městě: v listopadu 1939 němečtí okupanti vypalují synagogy a nařizují Židům nosit žluté pásky na rukávech. Následující měsíc musí být pásky nahrazeny žlutými Davidovými hvězdami umístěnými na zádech a na prsou.
V únoru 1940 je zřízeno v severních předměstích Lodže, v níž ještě před několika měsíci pospolu žilo 700 tisíc lidí, z toho 233 tisíc Židů a 60 tisíc Němců, ghetto. Do něho je napěchováno zhruba 160 tisíc Židů, kterým se záhy zakazuje toto území opouštět.
Následují další a další omezení. Počet obyvatel ghetta se mění: další tisíce Židů jsou sem dopravovány z různých území, ale daleko více Židů je z ghetta postupně deportováno a likvidováno - hlavně ve vyhlazovacím táboře v Chelmnu a v Osvětimi. Ještě v červenci 1944 žije v ghettu 68 tisíc Židů, ale v srpnu je nařízena jeho likvidace. Když 19. ledna 1945 Lodž osvobozuje Rudá armáda, pohybuje se na území ghetta už jen 880 Židů, členů úklidové čety. Mezi nimi je i muž jménem Henryk Ross (1910-1991).
Předchozí válečný čas v ghettu přežil coby zaměstnanec Odboru statistiky židovské komunity. Měl za úkol fotografovat podobenky obyvatel do průkazů totožnosti a propagandistické snímky. Filmy šetřil a fotil si i pro "sebe", tajně, s rizikem odhalení a smrti. Tento materiál zakopal v ghettu do země a podařilo se z něj část zachránit (naproti tomu dokumentace pro Odbor statistiky nenávratně zmizela).
Potíže se selekcí
Po válce Henryk Ross odjel se svou ženou Stefanií, která ghetto rovněž přežila a manželovi při fotografování pomáhala, do Izraele. Jeho snímky byly jedním z důkazů v procesu s válečným zločincem Adolfem Eichmannem. Jenže Ross zveřejňoval jen ty záběry, které příkladně ilustrovaly hrůzné vzpomínky pamětníků: hlad, špínu, bídu, deportace, popravy, mrtvoly.
Tuto korektnost narušili až loni Britové Timothy Prus a slavný fotodokumentarista Martin Parr. Z londýnského Archivu moderních konfliktů, který v současnosti vlastní Rossovy negativy, vybrali soubor, jenž je tvořen nejen na první pohled svíravými výjevy z ghetta, nýbrž také fotografiemi, na nichž osazenstvo ghetta žije jaksi bezstarostně. To jsou žánrové obrázky ze života privilegovaných vrstev mezi židovským osazenstvem ghetta.
Prus a Parr sestavili knihu Łodź Ghetto Album a připravili výstavní kolekci. Premiéra se konala loni na věhlasném fotofestivalu v Arles. Praha je nyní jedním z prvních míst, kde probíhá repríza (souběžně je Rossův soubor do 15. února představen ve francouzském Centre de recherche et d'action culturelle). V Langhans Galerii Praha je instalována půlstovka zvětšenin, v prodeji je tam i publikace Łodź Ghetto Album, která obsahuje snímků o něco víc.
V předmluvě této knihy Robert Jan van Pelt uvažuje: "Jak tak přemýšlím o snímcích, které Henryk Ross pořídil a uchoval, rozdíly mezi zdánlivě privilegovanými a na pohled strádajícími blednou při vědomí, že téměř všichni lidé ocitnuvší se v hledáčku jeho fotoaparátu byli záhy zavražděni. Patos této skutečnosti brzdí mé přespříliš zjednodušující úvahy o významu a připomínce sociální a hospodářské nerovnosti v čekárně do Osvětimi. Mrazí mě při pomyšlení, že každý ze snímků v tomto albu je zřejmě posledním záznamem svébytného života každého z těchto lidí. Tváří v tvář této beznadějné skutečnosti nezbývá než zanechat řečí."
A Thomas Weber - autor textu, který v knize následuje - píše: "Rozhodnutí, která Henryk Ross učinil během holokaustu - jako Žid, manžel a fotograf - jsou poznamenána protichůdnými zájmy a téměř nevyhnutelným spojením hrdinství a kompromisu, kolaborace a odporu. To jej nečiní výjimečným. Podrobný pohled, kterému je zde vystaven, je možná přesně to, čemu se chtěl vyhnout během života svým selektivním výběrem fotografií.
Ale nechtěl se vyhýbat věčně; uchoval a ochraňoval svůj archiv a před svou smrtí ho připravil a zkatalogizoval pro budoucí generace, ať ho posoudí ony. Toto rozhodnutí se může jevit nepatrným v porovnání s jeho činy za války, ale je přesto statečné. To, co je výjimečné, je archiv, který nám zanechal."
Konkrétní tváře
Snímky z Rossova souboru jsou jako magnety - nelze se od nich odtrhnout, a zejména ne právě od těch "bezstarostných": rodiče s dětmi, milenci, přátelé, smích, legrácky, předvádění se, sešlosti a hodování za stoly… Dojem zpravodajství ze zlomyslného pekla podtrhuje podoba zvětšenin: technicky "přiznávají" martyrium, jímž negativy v ghettu prošly - poškozená emulze někdy až se surreálnou imaginací posiluje přízračnost záběru.
Světoznámý sociolog polského původu Zygmunt Bauman ve své knize Modernita a holocaust (česky vyšla předloni v nakladatelství SLON) připomíná, že jednou "z hlavních schopností moderního myšlení" je abstrakce. "Uplatňuje-li se tato schopnost v souvislosti s lidmi, znamená smazávání tváře."
"Celkovým účinkem abstrakce je, že pravidla obvykle dodržovaná v osobní interakci, v prvé řadě pravidla etická, neplatí tam, kde jde o zacházení s kategorií, takže ani u žádného jedince, který do této kategorie patří jen proto, že byl do ní zařazen." Sugestivnost a důležitost svědectví Henryka Rosse tkví v tom, že jeho fotografie, a především ty "nejobyčejnější", jdou proti abstrakci, působí proti "odtvářněnému" vnímání člověka.
