Jeho ateliér na pražských Vinohradech zdobí desítky černobílých snímků. Některé jsou z Kuby, jiné z Kosova, další zachycují putování trampů. Nelze mezi nimi však přehlédnout osobnost, která snad ani nepotřebuje představovat. Její osud kráčel ruku v ruce s bojem za českou svobodu a demokracii.
Věříte na rozhodující okamžik – ve fotografii, v životě?
Ve fotografii je rozhodující okamžik, když zmáčknete spoušť. Je to setina vteřiny. Děj má ale nějaký vývoj předtím a potom. Pro mě je spíše otázkou, zda je ve snímku objektivita a nezachycuje jen okamžik, který je vytržený z kontextu. V životě jsem nakloněný tomu, že se nic neděje náhodou.
To, že jste se stal fotografem Václava Havla, tedy neberete jako náhodný okamžik? Mělo se to stát?
Říká se, že něco je náhoda a něco není. Podle mě se to dá ale sloučit do jednoho. Když jsem si totiž po letech promítl život s Václavem Havlem, tak si skutečně myslím, že někde zafungoval „vesmír“.
Ladislav Špaček nebyl nakloněn tomu, aby byl na Hradě fotograf 24/7. Pro celistvou dokumentární výpověď je to však klíčové.
