„I když výstava mapuje období pouhých pěti let, můžeme ve vystavených sochách sledovat výrazný stylový vývoj, jehož leitmotivem je postupná dematerializace sochy,“ řekl kurátor výstavy Jan Skřivánek s tím, že jde o první Rajlichovu sochařskou výstavu u nás.
Rajlich začal sochami „hlav“ z cínu, následovaly „hlavy“ z mosazi a po nich abstraktní skulptury z průhledného plexiskla. Vzniká tak dematerializace, napětí mezi hmotou a čirou abstrakcí, k níž se Rajlich podle Skřivánka posunul poměrně rychle.
Nejčastěji jsou na výstavě zastoupeny lesklé mosazné sochy, sochař však využil i bronz, ocel, cín, kované železo a nerezový plech. Expozici doplňují obrazy a tisky, často s geometrickými vzory. Sochař do několika děl zakomponoval sedlářské cvočky.
Pro vystavené sochy květů, figur, kuželky nebo vodního mlýna – Rajlich pracuje pouze s několika motivy – je typická symetrie, prostor, světlo a již zmíněná barva. „Některé hliníkové sochy jsou natřené načerveno a je to vlastně zajímavý způsob, jak uvažovat o soše jinak, než je běžné,“ vysvětlil iDNES.cz Skřivánek.
Zachycoval „válečný klid“ i ostravské dělníky. Malíř Bartoš je skoro zapomenutý |
Barva se v sochařství začala objevovat spíše v posledních dvaceti letech, ale i tak se vyskytuje poměrně málo. „V šedesátých letech to určitě bylo novum a originální poloha umění,“ řekl Skřivánek. „My teď vlastně objevujeme etapu jeho tvorby, kterou nikdo pořádně nezná. On sám výstavou procházel a říkal – není to špatné, kdo jiný takovýhle věci tehdy dělal?“ dodal kurátor. Rajlich se podle něj mohl inspirovat v jižních Čechách, kde vyrůstal. Sochaři v tamních gotických a barokních kostelích s barvou často pracovali.
84letý Rajlich je malířem, který začal jako sochař. Na Akademii výtvarných umění chtěl studovat malbu, ale za normalizace škola vybírala studenty ještě před oficiálními zkouškami. Protože Rajlich vynikal v modelování, přihlásil se na sochařství, které absolvoval v roce 1964.
O tři roky později malíř spoluzaložil Klub konkrétistů pro výtvarné umělce. Skupina měla větší šanci vystavovat. Navíc byla v kontaktu s tehdejšími mladými zahraničními umělci, kteří do Prahy posílali své grafiky, kresby a drobné objekty.
Záminka pro exil
Putovní výstavu Klubu konkrétistů v Nizozemsku využili Rajlich s manželkou Jitkou jako záminku pro odchod do exilu, měli platné výjezdové povolení. Na konci šedesátých let se usadili v Haagu, kde Rajlich nejprve pracoval jako pomocný dělník v loděnicích. Sochařství opustil a věnoval se jenom malbě. V obou oblastech jeho uměleckého zájmu se však objevují podobné tendence.
„Rychlý posun k abstrakci, zároveň materializaci díla a stejný protipohyb nacházíme i v obrazech, kde se to střídá. Začínal mřížkami nebo pravidelnými rastry, ale pak se začal zajímat o plasticitu a hmotnost samotné barvy,“ řekl iDNES.cz Skřivánek.
Po emigraci byly sochy zničeny. Některé výstavní exponáty tak muselo muzeum vyrobit znovu podle dobové dokumentace pod dohledem autora, což je podle Skřivánka běžná praxe. V současnosti sochař žije střídavě v Praze, kam se vrátil po dvaceti letech v Nizozemsku, a ve Veroně.
„Tomáš Rajlich je jedním z našich kmenových autorů. Jeho dílo patří hned do několika programových linií, které Museum Kampa sleduje dlouhodobě. Mám na mysli jednak náš zájem o konstruktivní tendence v českém poválečném a současném umění, snahu seznamovat veřejnost s tvorbou exilových autorů a systematické mapování bílých míst českých dějin umění,“ uvedl ředitel Musea Kampa Jan Smetana. V roce 2017 se v muzeu konala velká retrospektiva Rajlichových obrazů.
