Okolnosti našeho rozhovoru nebyly veselé. V původním smluveném termínu Stanislavu Kolíbalovi zemřela manželka, uznávaná portrétní sochařka Vlasta Prachatická. Čekala jsem tudíž, že rozhovor odsuneme na neurčito, setkali jsme se však už čtyři dny poté. Na přání Stanislava Kolíbala. A já pochopila, že je to nejen zcela výjimečně talentovaný umělec, ale také člověk neuvěřitelné vnitřní síly a odhodlání. Není se čemu divit, život k němu už od samého začátku nebyl vlídný.
„Mládí jsem trávil ve velice komplikovaných poměrech. Do roku 1938 jsme bydleli na Těšínsku, pak jsme museli emigrovat. Čtrnáct měsíců jsme byli jako emigranti umístěni v provizorní ubytovně. Jedenáct rodin v jedné místnosti. Pak jsme dostali velice chudičký byt domovníka ve čtvrtém patře a v něm jsme strávili válku,“ popisuje. Za války byl mladý Kolíbal totálně nasazen v dolech. Pak na chvíli svitlo na lepší časy, když jej přijali na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a válka skončila, to už ale rok 1948 klepal na dveře.
„Já byl proti cestě socialismu od samého začátku. Už v roce 1945 jsem jej veřejným článkem odsoudil. Ještě, když jsme v Ostravě dělali společně s dalšími kolegy výstavu, která byla napadena, protože prý nenabízela umění pro lid,“ vzpomíná. V roce 1948 chtěli Stanislava Kolíbala, který v té době byl na VŠUP už tři roky, vyhodit. Pocházel však z dělnické rodiny, a tak jej na škole nechali, cejch „zrádce dělnické třídy“ si však nesl nadále.
Stanislav Kolíbal na své výstavě Paralely v Galerii Villa Pellé (2. dubna 2022)
Na škole Kolíbala vyučoval jeho krajan, malíř a grafik Antonín Strnadel. „Moc mě neovlivnil,“ říká. Za svůj hlavní vliv označuje dílo sochaře Alexandra Caldera. „Používal pro své sochy dráty. Lineární nehmotné prostředky. A protože se tyto sochy pohybovaly ve vzduchu, říkal jim mobily. Malíř Piet Mondrian mu tehdy vyčítal, že má být socha statická, a tak přišel nakonec i se stabily,“ popisuje.
A tak vlastně symbolicky začala cesta k dílům Stanislava Kolíbala, která dnes známe jako „labily“.
„Když jsem se ke geometrické soše vrátil a začal spolupracovat s architekty, napadaly mě myšlenky zabývající se časem, jeho pomíjením, jeho labilitou i chátráním a zánikem. A tak jsem jako takovou první práci vytvořil čtyři polokoule, kdy jedna druhou podpírá, vytvářejí kompozici, přitom stačí o jednu jen trochu zavadit a tím, že se pohne, ovlivní i ty druhé,“ vysvětluje umělec s neuvěřitelnou pamětí, který ani ve svých 96 letech při listování katalogy s titěrným písmem nepotřebuje brýle.
Street art ne
Sdělením aktuální výstavy Paralely v Galerii Villa Pellé je podle Kolíbala „hledání průsečíků a paralel, které vedou k harmonii a řádu“. Prostory bubenečské vily spojují jeho dílo s pracemi malíře Karla Štědrého.
„Spojili nás kvůli příbuznosti postojů a jakéhosi výtvarného názoru. Té geometrie, kterou vidím v jeho obrazech a která je i základnou mé práce. Navíc se s Karlem Štědrým i jeho ženou delší dobu známe. Na něj jsem se obracel, když jsem potřeboval udělat zvětšené kresby v prostorách, jako byl český pavilon na benátském bienále, Jízdárna Pražského hradu nebo i jedna záležitost zde ve druhém patře Villy Pellé. Já už jsem na to starý a pomáhá mi, že se mohu spolehnout na jeho síly mladíka i vzájemné porozumění,“ popisuje. Od Karla Štědrého dělí Kolíbala šedesát let.
Kde se oba umělci rozcházejí, je inspirace motivy z pouličního umění. „Já jsem zásadně proti street artu. V roce 1964 jsem udělal podpůrnou zeď na Pankráci. Velké dílo, tehdy mělo sto metrů délky, teď má asi sedmdesát a je pět metrů vysoké. V tehdejší době velké novum… Teď se ale bohužel stává cílem sprejerů. Já vím, že se jim říká slavnostně street artisté, vidím v nich však jen ničitele. Tu mou zeď svým počínáním naprosto zničili. Když jsme tam točili k mým devadesátinám film, tak jsme ji vyčistili, ale stejně ji zničili znova. I proto k nim mám takový negativní vztah,“ říká.
OBRAZEM: Zakázali mu vystavovat. Stanislav Kolíbal míří na benátské bienále Stanislav Kolíbal reprezentoval Českou republiku na 58. ročníku... |
Graffiti Kolíbala rušilo i při návštěvách New Yorku. První podnikl v osmdesátých letech. V americké metropoli mu galerie OK Harris uspořádala hned čtyři osobní výstavy, v letech 1980, 1982, 1985 a 1987. První návštěvu města Kolíbal označuje za velký šok. „Měl jsem ale velké štěstí v tom, že jsem tam měl známého. Fotografa Alexandra Hackenschmieda, který mi dal k dispozici pokoj ve svém bytě. Také jsem tam nacházel další přátele, kteří emigrovali,“ líčí.
Sám Kolíbal emigraci nikdy nezvažoval, ačkoliv tu možnost díky kontaktům v zahraničí měl. Mohl se usadit v Německu nebo Itálii. „Měl jsem v Československu rodinu a děti, mí rodiče ještě žili. Bylo by mi líto opouštět svůj domov kvůli nějaké emigraci,“ říká a popisuje dům, ve kterém společně s manželkou žili od roku 1962.
Mezi lety 1968 a 1990 Kolíbal v Československu vystavovat nemohl. „Na přelomu roku 1968 a 1969 jsem měl svou poslední domácí výstavu. Byla ve Špálově galerii a vynesla mi takový úspěch, že jsem byl pozván až do Tokia vystavovat na mezinárodní konceptuální výstavě se špičkami z celého světa,“ sděluje. Vycestovat tam však už nemohl, a tak poslal na cestu alespoň svá díla — lodí. Do New Yorku se pak v roce 1980 mohl vydat jen díky tomu, že agentura Art Centrum, která zprostředkovala kontakt mezi Československem a galerií, už nepatřila pod ministerstvo kultury, ale pod ministerstvo zahraničního obchodu.
„... je třeba v životě poznávat co nejvíce věcí, co nejvíce lidí, ale vše je nakonec třeba zapomenout. Protože tehdy, kdy se vzpomínky stanou naší krví, tehdy teprve se rodí první verše.“
Velice blízký vztah má Stanislav Kolíbal už od studií na gymnáziu k literatuře. „Díky tomu, že jsem měl rád knihu, se mnou počítali mnohdy i jako s ilustrátorem. Ilustroval jsem celkem 42 knih. Rád bych těmto dílům věnoval jeden sál v rámci výstavy na Kampě na konci roku. Jsem rád, že mnozí dodnes vzpomínají na mé ilustrace, třeba malíř Michael Rittstein je prý jako dítě měl rád, stejně i režisér Jan Hřebejk,“ usmívá se.
Sám má nejraději své ilustrace Čechovových děl. „Měl jsem ho i jako téma státnice,“ připomíná. Z oblíbených autorů pak často cituje Gustava Flauberta nebo Rainera Mariu Rilkeho. „Už jako student gymnázia jsem měl vypůjčené Zápisky Malta Lauridse Brigga, ze kterých často cituji. Že je třeba v životě poznávat co nejvíce věcí, co nejvíce lidí, ale vše je nakonec třeba zapomenout. Protože tehdy, kdy se vzpomínky stanou naší krví, tehdy teprve se rodí první verše,“ popisuje. Flaubert jej pak zaujal prohlášením, v němž „vyhlašuje nepřátelství všem, již touží po úspěchu, po slávě, a vysmívá se jim, protože to jsou věci, které umělce ničí“.
Stanislava Kolíbala však zcela očividně nezničily. Své vlastní dílo nemá ani doma. „Můj život je k uzavření,“ říká. „Je mi líto, že tu ještě musím nějaký čas být a žít život bez své ženy… Byl to ale krásný život.“
