Špatně interpretovaný Šibík

3. října 2001 10:12

Jan Šibík je v současnosti nejlepším fotožurnalistou pracujícím v českých médiích. Má rozpoznatelný rukopis, vyčnívá dravostí, obrovskou snahou dostat se k podstatnějším věcem, než jsou chlebíčková zasedání vlády a dopravní zácpy. Ani jim se jako fotoreportér Reflexu sice nevyhne, nicméně často vyráží - vesměs za nedostatečného finančního krytí - za hranice, do míst, kde nachází hrůzu, kterou my tady známe naštěstí pouze zprostředkovaně - právě díky médiím.

Šibík nechce jen informovat; chce burcovat, probouzet svými snímky společnost, aby zaujala k dotyčné tragédii postoj. Zároveň si však neustále musí ověřovat, zda jsou jeho práce "dobré", zda mají "úspěch", jestli už je konečně brán naprosto vážně. Z Šibíkova vystupování je tato urputná snaha jasně čitelná; stejně tak strach z případného nepochopení či nedejbůh odmítnutí jeho díla. Viz rozhovory, které nedávno poskytl poté, co svou čtrnáctiletou kariéru shrnul do monografie Ďábel v nás. Jejích 77 záběrů je současně vystaveno v pražském Obecním domě.

Monografie má krásnou grafiku a kvalitní tisk. Jenže koncepce knihy - je dílem Daniely Mrázkové - projekt neblaze poznamenala. Projevuje se to již v předmluvě Jiřího Rulfa. Šibíkova tvorba je obsažnější, než aby se o ní psalo ve stylu: je nebezpečné sedět za pecí a myslet si, že se nás hrůzy světa netýkají, takže je dobře, že na ně Šibík upozorňuje. Tak lze psát o každém lepším fotoreportérovi! Skutečně reprezentativní monografie si navíc žádá i včlenění autorovy tvorby do českého a světového kontextu, nikoli jeho snímky srovnávat s plátny Vincenta van Gogha, jak neumně činí Rulf.

Jan Šibík: Ďábel v nás

Koncepce a výběr fotografií Daniela Mrázková

Předmluva Jiří Rulf

Grafická úprava Aleš Najbrt

Praha 2001, Plejáda

177 stran, 1500 výtisků

Prodává se za 1400 korun

Výstava v Obecním domě trvá do 9. října 2001

Mrázková fotografie nevybírala ani chronologicky, ani tematicky. Zřejmě nejsugestivnější Šibíkovy záběry, ukazující africký hladomor, jsou tu promíchány se snímky z Bukurešti, Havany, Albánie a Prahy. Žádná reportáž nezůstala pohromadě, z každé je vybrán jeden či dva nejefektnější snímky. Šibík je přitom silný právě schopností popsat mezní situaci uceleným souborem. V tomto výběru pak Šibík vyznívá nespravedlivě: jako kdyby mu šlo o jednorázový spot, o úder na žaludek diváka, ne o příběhy zobrazovaných. O vyfocených dramatech navíc kniha mlčí. Omezí se na krátké popisky typu: Dívka v sedmém měsíci těhotenství žila v bukurešťské kanalizaci, počala tam dítě a působila dojmem, že v puchu podzemí bude snad i rodit. K takovému drakonickému tónu by se Sebastiao Salgado - kterého Šibík označuje jako jeden ze svých vzorů - nikdy nepropůjčil. Kdybychom neznali Šibíkovy upřímné reportáže, jevil by se ve světle Ďábla v nás neuctivě a namyšleně.

Není ovšem těžké poznat, odkud vítr vane. Daniela Mrázková je šéfredaktorkou měsíčníku Fotografie magazín a v anonymně psané poznámce o nové knize Šibíkova kolegy Karla Cudlína nechala v nejnovějším čísle časopisu otisknout i tuhle větu: "Škoda jen, že Cudlín se drobnou knížečkou z fotografické ediční řady Torstu nezaslouženě ocitá v nevýhodném postavení chudého příbuzného vůči souběžně vydané a po všech stránkách reprezentativní publikaci vrstevníka Jana Šibíka." Těžko si představit ješitnější "malou domů".

Koncept publikace by se dal ospravedlnit tím, že v Šibíkově tvorbě zdůrazní zobrazení toho nejtemnějšího, nejzběsilejšího, co v člověku je. Jenže ani takhle se autorovy fotografie interpretovat nedají! Šibík nikdy nefotil "úvahy" a obecně lidské situace, není to esejista jako zde již zmíněný Salgado; není však ani potíračem tabu jako James Nachtway. Šibíkova práce je hodná respektu jako divoká, někdy zakrvácená aktualita a občas i obrazově velmi kultivovaná informace: z jeho fotek dokážeme vyčíst, v čem přesně byla událost tragická, kdo koho zabil, jak velký mají děti hlad. Nikoli však, proč člověk dokáže být tak krutý.

Zveřejňujeme rovněž reakci Jana Šibíka na tento článek:

"Musím zareagovat na část obsáhlé recenze mé nové knihy a výstavy Ďábel v nás. Jan H. Vitvar zde s určitostí tvrdí, že šéfredaktorka měsíčníku Fotografie magazín neblaze poznamenala právě vydanou knihu. Což ovšem není pravda. To, že nebudou fotografie seřazeny ani chronologicky ani tématicky bylo mé vlastní rozhodnutí, s kterým jsem za pani Mrázkovou již přišel a požádal ji pouze o seřazení jednotlivých záběrů a pomoc při definitivním výběru fotografií pro knihu. Taktéž jsem se sám rozhodl oslovit kolegu z Reflexu Jiřího Rulfa o napsání předmluvy. Záměrně jsem nechtěl ”suchý” text od odborného kritika, který by nějakým způsobem včleňoval mou tvorbu do kontextů. Chtěl jsem text od člověka kterého si velmi vážím a který mě zná řadu let. Tudíž veškerá kritika koncepce padá jen a jen na mou hlavu nikoliv na hlavu Daniely Mrázkové."