Sedmnáctý listopad a osmnáctý prosinec, to jsou takové české svátky demokracie, kdy korzujeme po Národní třídě, ohrnujeme kalhoty a na piazettě Národního divadla zapalujeme svíčky u svítícího srdce Václav Havla. Místo je to ideální, první porevoluční prezident totiž svá veřejná vystoupení vždy pečlivě inscenoval s vrozeným smyslem pro divadlo.
Je to patrné i na jednom z jeho nejznámějších portrétů. Vznikl v roce 1992 na zakázku pro list El Mundo a jeho obsáhlý článek o pražské Národní galerii. Havel byl tři roky po revoluci globální politická celebrita a Španělé proto dostali nápad, že ho vyfotí před jeho oblíbeným výtvarným dílem.
Volba padla na jeden z obrazů od mistra Theodorika, nejvýznamnějšího malíře na dvoře císaře Karla IV. a vrcholného umělce české gotiky. Pavel Štecha tehdy ukázal na obraz Svatého Matouše, na kterém se vousatý apoštol v modré tunice zamyšleně dívá do pootevřené knihy, zatímco andělíček s rudými křídly mu našeptává znění Nového zákona.
„Když pan prezident s doprovodem přišel, ptal se, kam se má postavit. Ukázal jsem mu místo a požádal ho, zda by před vybraným obrazem neudělal nějaké gesto, protože stojící postava, třebaže prezidentská, vypadala příliš staticky. Ohlédl se na obraz a udělal gesto, které je na fotografii,“ vzpomínal později pro časopis Reflex Štecha na focení v Anežském klášteře, kde byly tehdy obrazy z karlštejnské kaple sv. Kříže vystaveny.
Štechova hravá fotka v sobě nese několik významů. Za prvé: Havla ukazuje na vrcholu slávy, jako svěží zjev v prkenném světě politiky. Za druhé: jako zkušený divadelník si hraje s okolní scénou a jednoduchým gestem spojuje postkomunistickou éru s vládou Karla IV., kdy Praha byla centrem středověké Evropy.
A za třetí: Havel svým nastaveným uchem vytváří dojem, že na Pražském hradě naslouchá hlasu shůry. Jistě, je to jen vtip, ale prezidentský majestát dodnes trochu těží z odkazu českých králů korunovaných „z milosti Boží“. Podobným interpretacím se ostatně nevyhnula ani některá česká média.
„Prezident Václav Havel v pražské Národní galerii naslouchá, jako by doufal, že uslyší sladký šepot andělíčků ze svého oblíbeného obrazu od Mistra Theodorika z roku 1365,“ napsal k světoznámé fotce o dva roky později Magazín Fotografie.
„Měl jsem být větší buldok“
Štechův snímek z Anežského kláštera se v Česku dostal do širšího povědomí až poté, co v soutěži World Press Photo získal druhé místo v kategorii Lidé, o nichž se mluví. Pro rodáka z pražských Vršovic to de facto bylo uznání za celoživotní dílo, protože v té době se už věnoval hlavně výchově nové generace fotografů na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.
Narodil se rok před koncem druhé světové války. Jeho tatínek byl zarputilý antikomunista, který na motorce značky Indian obrážel české země a své syny vozil v sajdkáře k Masarykově hrobu v Lánech. Pavel dostal první fotoaparát na střední škole k Vánocům od staršího bratra a hned s ním začal fotit ve svém milovaném Semaforu.
Pavel Štecha: Otevření Linky A metra (1978)
Po vojně nastoupil jako zeměměřič do cementárny v Radotíně, s focením dál pokračoval jako amatér. Přes prvotní otcův odpor se nakonec dostal na FAMU, kde ho také zastihla srpnová okupace. Fotil tanky v pražských ulicích podobně jako Josef Koudelka, ale zatímco někteří jeho kamarádi fotografové po okupaci odešli do zahraničí, on zůstal. Částečně učil na FAMU, zároveň si přivydělával focením hereckých rejstříků pro Barrandov a spoluprací se sociology.
„Měl jsem silný pocit, že musím fotit, co se tu děje,“ ohlížel se po letech pro MF DNES. Štechovy černobílé fotografie dodnes působí jako pohlednice z dob, kdy se československá společnost po euforii Pražského jara stáhla do sebe. Zasmušilé tváře cestujících v den zprovoznění první linky metra, otevírání obchodního domu Máj, zapomenutí stařečci v domovech důchodců. A hlavně ryze český fenomén: chataři.
Pavel Štecha: Spartakiáda (1980)
„Chaty pro mě byly nejpodstatnějším tématem. Chtěl jsem dokumentovat střední generaci, protože je to právě ona, která nejvíce manipuluje společností. Tak jsem přišel na chataře. V chatách je skryta zvláštní česká tvořivost, vztah k majetku, k okolí, lajdáctví, celá česká mentalita,“ popisoval své ústřední téma z éry husákovského bezčasí.
V listopadu 1989 se stal jedním z „dvorních fotografů“ sametové revoluce, jejíž nenásilnost dokonale vystihl jeho snímek dívčí ruky podávají květinu policejním těžkooděncům. Pád komunismu mu změnil život, zároveň mu však zmizelo dokumentaristické téma. Životní přání pracovat jako fotograf v novinách se mu sice splnilo, jenže ambiciozní deník Prostor po půl roce zkrachoval.
Pavel Štecha se stal jedním z nejznámějších fotografů sametové revoluce
Novou náplní jeho profesního života se stal ateliér fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, který založil po svém odchodu z FAMU. Ponořil se také do focení architektury a podepsal se pod ceněné publikace o Josipu Plečnikovi nebo Müllerově vile. Své fotky z dob normalizace shrnul v monografii nazvané U nás: 1968-1990. Zemřel v květnu 2004 na Kahlerovu nemoc, tedy vážnou poruchu krvetvorby spojené s řídnutím kostí.
V rozhovorech na sklonku života tvrdil, že na své dílo se dívá skepticky. „Asi jsem měl být větší buldok,“ řekl tři roky před smrtí v rozhovoru pro MF DNES. „V roce 1968 jsem dostal cenu na veletrhu Photokina v Kolíně nad Rýnem, nabídli mi stipendium na švédské škole. Váhal jsem, zda se mám vrátit, nebo ne. Zjistil jsem, že nemám sílu odjet z téhle země a ani neumím pojmenovat proč. Asi to souvisí s tím, že jsem se nechtěl fotografii úplně obětovat.“
