Jak vzpomínáte na založení Tvrdohlavých v roce 1987?
Vzpomínám na to rád, ale čas se valí neustále dál. Naše první výstavy vznikaly s velikým nadšením, že se daří dělat nějaký krok proti komunistickému oficiálnímu umění. Dneska si už nikdo nedovede představit, že jakékoliv umělecké skupiny byly po roce 1968 zakázané. Umělci na vrcholu své kariéry byli perzekvováni. Koncem 80. let se to díky perestrojce začalo uvolňovat a my jsme si mohli dovolit udělat první krok.
Založením Tvrdohlavých jste prý odzvonili normalizaci.
Každou drobnou výstavu před revolucí jsme brali jako dobytí hradeb komunistů. Revoluce visela ve vzduchu a Svaz výtvarných umělců nevěděl, co si s námi počít. Na těch společných výstavách jsme si užívali euforického pocitu, že vítězíme. Z hlediska starší generace to však byla drzost. Dovolili jsme si svobodně vystavovat, zatímco oni trpěli. S celou skupinou se nesla aureola jisté drzosti.
Ve skupině je větší síla, proč jste nikdy nikoho mezi sebe nepřibrali?
Nefungovali jsme jako surrealistická skupina, kterou sdružoval nějaký program a manifest a jež přibírala každého, kdo obstojně maloval. U nás to bylo úplně jinak. Fungovalo to na přátelských a křehkých vazbách. Společnou radostí byla tvorba a vystavování. Programově jsme neměli žádného teoretika.
Co v té době bylo pro skupinu důležité?
Vnitřní svoboda práce, kterou nám nikdo nemohl vzít. To bylo nepsané krédo. Naše práce byla radostná, na rozdíl od předchozích generací, kde se ten útlak promítl do jejich mnohdy depresivní práce. My jsme vytvářeli osobní mytologie, svět, do kterého občas prostupuje humor.
Tvrdohlaví po 20 letechDůvodem setkání bývalých členů skupiny Tvrdohlaví v závěru roku 2007 v ostravské Galerii výtvarného umění a nyní v Českém muzeu výtvarných umění v Praze je 20. výročí zakládající skupinové výstavy. V roce 1987 se devět malířů a sochařů poprvé představilo v Lidovém domě v Praze-Vysočanech, rozešli se v roce 1991. Svým oficiálním vystoupením prolomili zákaz Svazu československých výtvarných umělců. Výstava Tvrdohlaví po dvaceti letech však není retrospektivou, kterou by si skupina zasloužila, ale představuje poslední práce členů - Stanislava Diviše, Michala Gabriela, Zdeňka Lhotského, Stefana Milkova, Petra Nikla, Jaroslava Róny, Františka Skály, Čestmíra Sušky. Jiří David, devátý člen Tvrdohlavých, se rozhodl pražské výstavy nezúčastnit. Výstavu pro České muzeum výtvarných umění, Husova 19-21, Praha 1, připravila kurátorka Marie Bergmanová a navštívit ji můžete do 23. listopadu. |
Jakou úlohu sehrály v umění Tvrdohlavých performance?
Vernisáže jsme se snažili dělat zábavné, aby to byla show. Souvisí to s tím, že velká část skupiny byla zároveň divadelníky nebo hudebníky. Třeba jsme se oblékli do slavnostního, uvázali si trapný kravaty. Byla to novinka, protože do té doby byl modelem umělců spíše citlivý intelektuál v džínách. My jsme najednou začali k vernisážím přistupovat s veškerou pompou, kterou jsme brali s nadhledem, do galerie jsme vstupovali za doprovodu fanfár...
Hrajete si často s humorem. Nebojíte se, že spadnete do trapnosti?
Naše generace trapnost přímo vyznávala jako cíl všeho. Čím trapnější, tím lepší. Dělali jsme věci bez zábran. Týká se to filozofie Divadla Sklep, pro které byly zásadní fenomény prudy a stupy. Slovo pruda, které se dnes používá naprosto běžně, jsem údajně vymyslel já. Vzniklo to ze situace, že si člověk musel začít vychutnávat něco naprosto nesnesitelného a nějakým způsobem se tím opájet. Sergej Machonin se pokusil tento postoj pojmenovat jako výchozí bod k radostnému chápání světa.
Ale ve svých dílech s humorem nakládáte velmi opatrně.
Jsem na to dost citlivý, protože mám zkušenost, že jen málokdo je schopen rozeznat jemné věci. A když někdo řekne, že se na výstavě báječně pobavil, tak mi to nestačí. Nedělám to proto, abych někoho pobavil. V mé práci je spousta dalších rovin, hlubších a důležitějších. Humoru se jen tak zlehka dotýkám, protože jsem přesvědčený, že svět byl utvořený s velkým humorem. Neplatí to o všech členech skupiny. Jarda Róna je třeba veselý člověk, ale v jeho práci dnes už humoru moc nenajdete. Více s humorem pracuje Petr Nikl. Mám rád, když můžu ukázat svou seriózní práci a jako bonus tu vážnost lehce shodit.
A název skupiny - Tvrdohlaví - to byla taky ironie?
Vzniklo to jako parodie na avantgardní skupinu Tvrdošíjní. Nikdo to nebral vážně, časem se to ale zmýtizovalo a dneska už v tom humor nikdo moc nevidí. Mně přišlo, že když si dá skupina do názvu přívlastek tvrdošíjní, tak je to trapný. Když se umělci považují za tvrdohlavé, je to ještě o něco horší. Na první vernisáži se roznášela vajíčka natvrdo. Já jsem navrhl i značku Tvrdohlavých, což má být hlava, jež se vynořuje z díry, a palice, která ji zatlouká zpátky. To byla ta situace doby, kdy se nás komunisti snažili zatlouct zpět pod zem, ale už to nešlo.
Avšak po revoluci, v roce 1991, se Tvrdohlaví rozpadli.
Nemělo smysl skupinu držet dál pohromadě, protože splnila svoji funkci. Každý se na základě skupiny odrazil do vlastní dráhy. Potvrdilo se, že tam nebyl žádný omyl, naopak v té různorodosti je to zajímavé.
Jak jste uvedli nynější výstavu Tvrdohlaví po dvaceti letech?
Bývalo zvykem zazpívat společně nějakou píseň, tak jsem se dokopal složit text, který by všichni přijali. Mimo jiné se tam zpívá "kamarád je děkanem a druhej chce bejt rektorem, každej z nás je vlastním reproduktorem".
