Skleněné plastiky ve veřejném prostoru bereme jako samozřejmost, a často ani nevíme, kdo je jejich autorem. Vnímáte krásu takového skla kolem sebe?
Mne sklo vždy upoutá, protože k němu mám vztah, ale spoustě lidí přijde zbytečné. Jsou tací, kteří budou řešit, jestli to zde musí být, zda tam je vazba k současnosti, k minulosti, jestli to tu má zůstat, nebo to máme nechat odstranit. V tom je vlastně genialita lidí, kteří vytvořili umělecké dílo. My se kolem něj procházíme častokrát denně. Jsme rádi, že to tam je, máme to v podvědomí a svým způsobem nás to obohacuje. Nevnímáme tam nějakou finanční nebo uměleckou hodnotu.
Ale jsem přesvědčen, že kdybychom taková umělecká díla odebrali, pak to místo ztratí své kouzlo, ducha, něco tam bude scházet. A není podstatné, zda se jedná o dílo dnes již neznámého výtvarníka, kamenný monument od Miloslava Chlupáče (jeho sedm masivních bloků ze zbuzanského vápence pojmenovaných Plastické články tvoří bránu do areálu CAMP, Centra architektury a městského plánování v Praze, pozn. red.) nebo o plastiku od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové (Slavný manželský pár patří mezi ikony sklářství. Vytvořili např. vitráže v kapli Chrámu svatého Víta v Praze, skleněný plášť Nové scény Národního divadla, vstupní halu hotelu International v Brně, vnitřní výzdobu vysílače Ještěd nebo okna kaplí v Horšovském Týně a na brněnském Špilberku. – pozn. red.). Autorství většinu veřejnosti vůbec nezajímá, přesto cítí tu estetiku a mají pocit krásna.
Dnes můžete za sto tisíc vlastnit špičkové dílo buď předního sklářského výtvarníka, nebo průměrný obraz druhořadého malíře. Co si asi vyberete?
