Pokud chcete jen úspěch, nemáte šanci, říká oceňovaný fotograf Stranka

  16:59aktualizováno  16:59
Martina Stranku k fotografování přivedla smrt blízkého. To, co se zprvu jevilo jako terapie pohledem do objektivu, brzy přerostlo v profesní vášeň, letos oceněnou v rámci prestižních Sony World Photography Awards.

I Can Hear You Call, 2015, Martin Stranka | foto: © Martin Stranka

Existuje několik soutěží, které je možné přirovnat k filmovým Oscarům, a Sony World Photography Awards mezi ně bezpochyby patří. Martin Stranka, jehož snímky jsou charakteristické výraznou výtvarnou stylizací, si ocenění za první místo v kategorii Open – Creative převzal letos v Londýně.

Fotograf Martin Stranka (26. 7. 2019)

Teď jej čeká nová výzva. Příští rok bude vystavovat v pražském Mánesu, přesně od 2. do 31. března. Výstavu vnímá jako symbolické završení uplynulých třinácti let, kdy se věnuje fotografii. 

Těšíte se?
Bude to moje doposud největší výstava, nemůžu se dočkat. Ten prostor mě neskutečně baví.

Jak vás přijaly místní umělecké kruhy? Bývají často uzavřené.
Říkají to všichni, ale já nemám pocit, že by mě někdo musel přijímat. Asi je to tím, že jsem fotku nikdy nestudoval, v tom prostředí nevyrostl. Mám štěstí a nabalují se na mě automaticky lidé, se kterými se mi dobře pracuje. Nepotřebuju z principu být součástí nějaké skupiny jen proto, že se v ní něco děje. Je spousta lidí, která se cpe do různých spolků, snaží se seznámit, protože si myslí, že z toho něco kápne.

Jak to, že to vyšlo vám?
Lidé se mě často ptají, jak uspět. Já si ale myslím, že pokud vás už na začátku zajímá pouze úspěch, peníze a sláva, nemáte šanci. Ačkoliv to zní jako fráze. Já začal tvořit, protože jsem se potřeboval vyrovnat s životní ztrátou. Prostě jsem tehdy každý den přišel domů z práce v HR, která mě bavila, a šel ven fotit. Bylo to bezmyšlenkovité. Že se tím můžu živit, mi došlo až po pár letech, a jelikož v profesním životě rád riskuju, řekl jsem si, že mám peníze na tři měsíce, tak třeba budu mít štěstí a vyjde mi to.

Co vás dostalo do světových médií typu The Guardian, Daily Telegraph nebo CNN?
Tam hodně pomohlo, že jsem se pravidelně účastnil a hlavně i uspěl v různých zahraničních fotografických soutěžích.

Potřebujete je i teď?
Po předávání Sony World Photography Awards, kde jsem uspěl v konkurenci dalších 320 tisíc snímků, jsem si řekl, že už ne. To pro mě asi byl vrchol.

Fotogalerie

Na fotkách často zachycujete velká zvířata, a to velmi zblízka, dokonce v pohybu. Nestalo se vám nikdy nic?
Víte, že asi ne? To spíš mí modelové končí s angínami a antibiotiky v posteli. Ale zrovna včera jsme fotili s velkým stádem bílých koní, kteří probíhali přímo kolem mě a to bylo trochu šílené. Nicméně pro fotku bych dokázal udělat asi cokoliv.

Co se s vámi děje v moment, kdy mačkáte spoušť?
Jsem v transu, kolem mě je absolutní ticho, dokonce zadržuju dech a vůbec nemluvím s okolím. Kolegové se na mě naštěstí umějí napojit. Také proto se ta jedna z mých sérií jmenuje I Found Silence.

Dokázal byste nafotit svatbu?
Dvakrát jsem to udělal a myslím, že na to tu jsou mnohem lepší fotografové. Já si fotky radši promýšlím dopředu.

Přesto za vámi asi ještě někteří chodí s prosbou, zdali byste je nevyfotil.
Stává se to, ale já takto na zakázku, když člověka neznám anebo k němu alespoň nemám nějakou vazbu, fotit neumím. Portréty jsem začal dělat až mnohem později. Vzniklo to tak, že jsem chtěl zachycovat lidi, kteří mě v životě fascinují nebo motivují. Proto jsem objednal plátna z New Yorku, které používá třeba Annie Leibovitz, a začal fotit.

Při focení portrétů asi musíte opustit své ticho a začít komunikovat. Jaké to pro vás je?
Baví mě to. Vysvětluju lidem, jak je vidím. Před focením si povídáme, aby roztály ledy. Měl jsem tu nedávno Helenu Třeštíkovou a to bylo velmi krásné povídání i focení. Když odcházela, zeptala se, jestli mě může obejmout. I přes svou introvertnost! To mě dojalo.

V začátcích jste hodně fotil i sám sebe. Proč?
Vidíte a to ještě ani nebyla doba selfie! Není za tím nic velkého, prostě jsem se tehdy ještě neuměl otevírat okolí natolik, abych někomu dokázal říkat, co má dělat. Myslím, že tak začíná spousta fotografů.

Přišel jste někdy o fotoaparát?
Já o ně přicházím jen tak, že je rozdávám.

Takže to pro vás není něco jako vlastní dítě?
Ne, je to nástroj. Odmítám různé nabídky přednášet o technice nebo foťácích, chci mluvit o nápadech, to mě baví.

Nějak jste se ale techniku musel naučit.
Na škole jsme měli jako povinný předmět grafiku, tam ale mé veškeré oficiální vzdělání v tomto směru končí. Všechno další jsem se naučil sám. Vždycky mě bavilo objevovat a pak pochopit něco, čemu jsem do té chvíle vůbec nerozuměl.

Until You Wake Up, 2017, Martin Stranka
Dreamers and Warriors, 2018, Martin Stranka

Jak se stanovuje cena vaší fotky? Rozpětí je u vás celkem široké.
To je těžká otázka. Když se rozhodnete dělat otevřené série a mít nekonečné množství tisků, vysokou cenu nikdy mít nebudete, protože se to galeriím nelíbí. Když děláte limitované série, máte větší šanci, protože to sběratelé chtějí. V zásadě ale platí, že na fotku si můžu klidně nasadit cenu sto milionů, a pokud ji někdo koupí, má takovou cenu. Určuje to trh.

Zvyšuje se vaše cena?
Ano, před deseti lety by moje fotka ve velikosti 150x100 stála pět tisíc, teď je to sto padesát. Nicméně to není nic výjimečného, pokud svou práci děláte dobře, držíte se nějakého stylu, cena roste.

Takže jste pro mnohé byl dobrou investicí.
To asi ano, dnes už to bude složitější, ale samozřejmě mám pořád spoustu klientů.

Musí být dnes umělec vašeho typu na sociálních sítích?
Já bych si tím řezal větev sám pod sebou. Mám tam dvě stě tisíc lidí. Úplně ty profily smazat nemůžu. Třeba i kvůli tomu, že z internetu přichází hodně tvůrčích podnětů. V soukromém životě se však sociální sítě snažím vytěsňovat.

Nejčtenější

Zemřel hudebník Ric Ocasek. Exmanželovi topmodelky Pořízkové bylo 75 let

Hudebník Ric Ocasek s manželkou Pavlínou Pořízkovou na snímku z roku 2009.

Zemřel rockový hudebník a producent Ric Ocasek. Bývalému manželovi topmodelky Pavlíny Pořízkové bylo 75 let. Zpěváka...

PRVNÍ DOJMY: Je Nabarvené ptáče dobrý film? Rozhodně pro to dělá maximum

Teaser k filmu Nabarvené ptáče

O Nabarveném ptáčeti už se ví skoro všechno. Jak se slavně probilo na festivaly v Benátkách a Torontu, že mu jedni...

VIDEO: Dagmar Havlová je zase komička. Na domovní schůzi Vlastníků

Z natáčení komedie Vlastníci

Komedie pro ty, kdo to nezažili. Tak si říká novinka režiséra a scenáristy Jiřího Havelky Vlastníci, která zamíří do...

RECENZE: Film Nabarvené ptáče je pásmo obrazů. I když nádherných

Druhá ukázka z filmu Václava Marhoula Nabarvené ptáče

Coby producentský čin představuje Nabarvené ptáče nesporně událost roku, před níž se sluší hluboce smeknout. Jako film,...

PRVNÍ DOJMY: To se ví, že to má být zábava. Ale pozor, tady se lže

Aleš Háma a Halina Pawlowská v pořadu To se ví

Falešné zprávy, zavádějící titulky, nebo naopak neuvěřitelné, přesto pravdivé fotografie glosují Halina Pawlowská a...

Další z rubriky

VIDEO: Dnes by byla influencerka. Začíná výstava o Medě Mládkové

Unikátní filmové záběry z rodinného archivu Jana a Medy Mládkových na výstavě...

Meda Mládková vytvořila s manželem Janem v USA jednu z nejvýznamnějších sbírek středoevropského umění. „Dnes bychom...

Chobotnice ožívá? Kaplicky předá projekt Národní knihovně, ale trvá na Letné

Vizualizace blobu. Návrh budovy Národní knihovny od architekta Jana Kaplického

Ředitel Národní knihovny Martin Kocanda a ministr kultury Antonín Staněk podepsali s Eliškou Kaplicky Fuchsovou...

Umění z celé Evropy. Prahu čeká první ročník přehlídky Friend of a Friend

FOAF, Polansky Gallery, umělec Botond Keresztesi, The Stone Mixer, 2019

Pražské galerie ode dneška až do neděle hostí výstavy svých zahraničních protějšků v rámci projektu Friend of a Friend....

Výstava předvádí Japoncům, jak Alfons Mucha ovlivnil komiksový styl manga

Z výstavy Timeless Mucha: Mucha to manga - the magic of line

Co má společného český secesní malíř Alfons Mucha s japonským komiksem, ukazuje velká výstava, která od letošního...

Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku
Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku

Na 7. září připadá Světový den Duchennovy svalové dystrofie. Tímto vzácným genetickým onemocněním trpí i Jaroslav, který je v současnosti plně odkázaný na pomoc druhých.

Najdete na iDNES.cz