Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Nikdy jsem neřekl, že končím,“ říká hned v úvodu rozhovoru Robert Vano a naráží na mediální titulky o své poslední výstavě. „Někdo to napsal a ostatní se toho chytli. Já si jen nepamatuju, kolik těch výstav už bylo, tak jsem řekl, že tahle je poslední. Ale jen ta včerejší. Teď už zase dělám na nové knize,“ dodává.
Právě příprava knihy ho donutila projít si uplynulé dekády tvorby. A to doslova políčko po políčku. „Prvních třicet let jsem fotil jen na negativy. Vůbec jsem nevěděl, co na nich je. Všechno jsem musel skenovat, rok práce. Byl jsem vzteklý, všichni kolem mě říkali, že jsem agresivní – a měli pravdu,“ přiznává s úsměvem.
Na otázku, zda je trpělivý, odpovídá s humorem sobě vlastním: „Jsem jako ten světec, co se modlil: ,Pane Bože, dej mi trpělivost – ale hned.’ Neumím čekat. Dnes už se před focením potřebuju s člověkem potkat. Musím cítit, že to mezi námi funguje... A když ne, odcházím. Už jsem to udělal. Nechal jsem foťák a řekl: s vámi už nikdy. Stalo se to kdysi v Německu.“
Pět dekád za objektivem. Mistr aktů Robert Vano bilancuje v Tančícím domě |
S věkem se podle něj mění i to, co je ochoten udělat pro dobrou fotku. „Dřív jsem chtěl, aby byli lidi krásní. Dnes potřebuju, aby mi důvěřovali. Všechno ostatní – světlo, clonu, expozici – to se dá naučit. Ale ten vztah se naučit nedá,“ míní.
Na focení známých osobností vzpomíná s úsměvem, někdy ale i s povzdechem. „Po revoluci slavní pořád něco vymýšleli – bez brýlí ne, tamto ne, tohle jo... Ale čím dřív to nafotíme, tím dřív jdeme domů,“ poznamenává ironicky.
Před objektivem se Robertu Vanovi octli i prezidenti. „Pana Pavla jsem fotil ještě dávno předtím, než někoho napadlo, že bude prezident. Měl takový syrový humor a byl velice normální. To mám rád,“ vzpomíná.
... a na druhé straně Václav Havel
I na Václava Havla vzpomíná Vano s pokorou a vděčností. „Díky němu jsem se mohl vrátit domů. Já utekl z Československa jako dítě, zbavili mě občanství a dokud nepřišla amnestie pro emigranty, nemohl jsem zpátky. Možná kdyby byl prezidentem někdo jiný, nebylo by to tak jednoduché. Ale protože tam byl on, věděl jsem, že se můžu vrátit,“ říká.
Jednou se mu ale Havel ozval úplně nečekaně. „Fotili jsme kalendář na záchranu kavárny Slavia. Známé osobnosti měly sedět u stolu, kde sedávaly, když byly mladé. A najednou mi zazvonil telefon. Říkali: Pan prezident chce s vámi mluvit. Myslel jsem, že volá ten aktuální, ale na druhé straně byl Václav Havel,“ popisuje překvapeně.
„Řekl mi, že o tom projektu slyšel a že tam chce být taky. Ale měl strach někomu volat, že by někoho rušil. Řekl jsem mu: Pane prezidente, my budeme šťastní, když přijdete. A on opravdu přišel. Už byl nemocný, šel pomalu, podpírali ho dva kluci, co ho hlídali. Posadili jsme ho ke stolu u okna, kde kdysi sedával, a já říkám: ,Tak napočítám do tří.’ A on: ,A pak to budeš mít?’ Říkám: ,Jo.’ Tak se narovnal, zazářil, zaznělo ,teď’ – a ta fotka je nádherná.“
Robert Vano zahájil svoji autorskou výstavu a současně pokřtil novou knihu. (Praha, 6. května 2025)
Byl to moment na jeden záběr. „Hned po ní se trochu sesunul, řekl něco vtipného a zase zmizel. Ale v té jedné vteřině bylo všechno. Charisma, energie, laskavost. A možná i to loučení,“ dodává Vano tiše.
Na změny v oboru se dívá s nadhledem. „Vždycky, když přijde něco nového, všichni říkají, že to staré skončí. Ale nezanikli malíři, když vznikla fotka. Nezaniklo divadlo, když přišel film. Dobrá věc přežije. A moje ručně dělané platinové fotky budou čím dál dražší,“ říká s nadsázkou.
Během covidu začal prodávat i levnější tisky přes e-shop. „Nechci, aby si mě mohli dovolit jen sběratelé. Každou fotku, která se prodá, ale vezmu do ruky. Dělám to pořád já. Jen s jiným papírem,“ vysvětluje.
ROBERT VANO – Poslední autorská výstava |
A co když někdo řekne, že není fotogenický? „To je nesmysl. Každý je. Jen musíte najít světlo, nápad a správnou chvíli. Já přesně vím, co chci. A pak to funguje. Někdy si modelka odnese jen fotky, někdy zaplatím já – je to o dohodě,“ říká věcně.
Nesplněných přání moc nemá. „Chtěl jsem fotit Beatles. Ale to už nepůjde. A nikdy jsem nebyl v Argentině. Cestování je dnes komplikované. Radši jedu vlakem – rovně a bez přestupu. Letadla jsou přeplněná, letiště šílená. Doma je Praha. A já tu jsem spokojený.“
A jak vypadá jeho každodenní přání? „Večer se modlím: ,Pane Bože, dej mi ještě zítra.’ A když ráno vstanu, otevřu okno a řeknu si: hurá, jsem tady. To mi stačí. Nic víc nepotřebuju,“ dodává tiše.
