Představuje tvorbu meziválečné umělkyně, která přispěla k posílení ženské emancipace v první půlce 20. století a dějiny umění na ni zapomněly.
Proč? To vysvětluje autorka výstavy Martina Pachmanová, specialistka na genderovou problematiku ve výtvarném umění.
"Marešová byla za první republiky velice úspěšná - ilustrovala spoustu knih a časopisů, malovala obrazy a poměrně dobře je prodávala, přední česká periodika věnovala její tvorbě dost velkou pozornost. Přesto pak její meziválečná práce zapadla, což ani dvě menší poválečné retrospektivní výstavy (1972, 1985) nedokázaly napravit," vysvětluje kurátorka.
Tvorba Milady Marešové (1901-1976) z 20. a 30. let je z dnešního pohledu zajímavá nejen tím, že vypovídá o sociální nerovnosti žen v meziválečném období.
Je výjimečná také proto, že malířka nepodlehla dobové tendenci avantgardních umělců z Paříže, jimž vévodil Picasso, a nejspíš jako jediná z českých umělkyň se nechala inspirovat německou „novou věcností“ Maxe Beckmanna či Otto Dixe.
"Novou věcnost meziválečná avantgarda odmítala a jejími ohlasy v českém moderním malířství se dosud nikdo obšírněji nezabýval," míní Pachmanová.
"Navíc dějiny umění psali většinou muži o mužích a tomu, co do umění přinesly ženy, se moc pozornosti nevěnovalo," vysvětluje malířčinu opomíjenost.
"Dějiny českého moderního umění byly a dodnes jsou většinou hodnoceny optikou avantgardního experimentu. To je, domnívám se, hlavní důvod toho, že Marešová a s ní mnozí další, kteří vycházeli z tradičnějších výrazových a estetických prostředků, zapadli. Marešová sdílela mnohé s novou věcností a právě tu spolu s jinými,novými realismy‘ ve 20. a 30. letech vůdci české avantgardy odmítali."
A kurátorka zmiňuje další důvod: "U odmítání v Německu vzniklé nové věcnosti velkou roli jistě hrálo i to, že čeští modernisté se orientovali spíše na Paříž a pak i na Moskvu. Výjimkou byl samozřejmě německý Bauhaus, jenže to byla škola, kde působili avantgardní umělci z celé Evropy."
Marešová žila dost emancipovaně, malířství ji pohlcovalo, nikdy se nevdala a zůstala bezdětná. Jako jedna z prvních žen mohla po roce 1918 studovat výtvarné umění na akademické úrovni.
Začala na Uměleckoprůmyslové škole, poté přešla k Vojtěchu Hynaisovi na pražskou Akademii výtvarných umění, na stáži se učila u Františka Kupky v Paříži. Meziválečná Paříž a její společenská "smetánka" ji v roce 1927 inspirovala k obrazu Dobročinný bazar.
"V Dobročinném bazaru Marešová zachytila nejen tehdejší módní trendy v oblékání a kadeřnických kreacích, ale hlavně psychologii snobského davu včetně dobře zajištěných dam s jejich mondénním a afektovaným chováním," říká Pachmanová. "Jde o sociální satiru, která odhaluje malost a povrchnost společensk,elity‘."
A do jaké míry tvorba Marešové ovlivnila postavení žen mezi válkami? "Za první republiky ženy už nějakou dobu nebyly vnímány jen ve svých tradičních rolích, tedy alespoň v,osvícených‘ částech společnosti. Marešová však spolu s několika dalšími umělkyněmi ukázala, že takzvaná ženská otázka může být více než politickou agitkou - že může být kontemplací nebo třeba satirou," vysvětluje Pachmanová. "Marešová uznávala rovnoprávnost, věnovala se ženské otázce, nebyla však feministka."
