Do workshopu se nadšeně zapojili děti i dospělí, z nichž někteří chtěli na konci akce ilustrátorčiny kresby odkoupit. Jenže měli smůlu - všechny obrázky, které vznikly v rámci netypické hodiny kreslení, připadly Městské knihovně.
Pipi nikdy nekreslila
Wiklandová, která do Švédska utekla s rodinou na sklonku druhé světové války z Estonska, působila navzdory svým osmdesáti rokům neuvěřitelně křepce. Stačilo jí pár minut, aby z prázdné stránky vykouzlila Karkulína ze střechy či Ronju, dceru loupežníka.
Jen jednou Wiklandová trochu zaváhala - když ji děti požádaly, ať nakreslí Pipi Dlouhou punčochu. To je jedna z mála postaviček Lindgrenové, která ji minula. S autorkou se totiž seznámila devět let po vydání Pipi, právě když Lindgrenová začala hledat novou, mladší ilustrátorku. Prvním titulem, který Wiklandová doprovodila svými obrázky, byl Mio, můj Mio (1954).
Na druhou stranu, možná nejslavnější Lindgrenové dílo Děti z Bullerbynu Wiklandové neuniklo, i když je také dřívějšího data. Podle ilustrátorky promítla Lindgrenová do postavy Lisy své dětské zážitky a pocity. Na všechny ilustrace prý Lindgrenová pečlivě dohlížela, u některých postaviček měla navíc zvláštní požadavky.
Tak třeba skřítci čumbrci: měli působit přitrouble, trochu legračně, ale hlavně ne děsivě. Vznikl tak ježatý kulatý tvor s velkými kukadly, kterého Wiklandová nakreslila i včera v knihovně.
"U Astrid stále drnčel telefon, skoro ani nemohla vyjít na ulici, aby si jí nikdo nevšiml. Myslím, že si přála více soukromí," řekla Wiklandová v rozhovoru pro MF DNES. Malá výstava z ilustrací Wiklandové je v pražské Městské knihovně k viděni do 16. září.
