V paláci Savarin byl pro Prague Art Week 2024 připraven váš skleněný objekt „Zelená hora“. Odkazuje na poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou?
Přesně tak. Inspirovala mě barokní kaple od Jana Blažeje Santiniho. Celé jeho dílo je pro mě velkou inspirací. V dětství jsem jeho stavby obdivovala spolu se svou rodinu, Santiniho tvorba mě pohltila. Tatínek mi pak v aukci vydražil jednu z nejlepších knih o Santinim, a už se z toho stala moje srdeční záležitost. Když jsme pak ve škole dostali zadání projektu s názvem „Prožitek a styl“, věděla jsem, kde se budu inspirovat. A sklo, s kterým pracuji, pro to bylo jako stvořené. Kdyby dnes Santini žil, jistě by si ho zamiloval. Je to přesně to, co v architektuře tehdy hledal.
Anna Martinková
|
Skleněný objekt „Zelená hora“ je tedy volným navázáním na půdorys kaple?
Ano. Je to tavená a broušená skleněná plastika, u níž si hraji se štukovou omítkou, kterou promítám do základního tvaru objektu. Pomocí modelace jsem to pak vynesla do objemu. Ručně jsem brousila čočku, která je na stejném místě jako dominantní kupole kaple. Zelená hora má téměř třináct kilo.
Co dalšího patří do vašeho cyklu inspirovaného Santinim?
Začala jsem Kropenkou, která je v Savarinu k vidění taktéž. Je z roku 2023. Volně navazuje na centrální půdorys kaple sv. Anny v Panenských Břežanech. Má zhruba osm kilo.
Jaký je technologický postup při výrobě těchto objektů?
Jedná se o tavenou plastiku do sádropískové formy. Nejprve si vytvořím model, který odlévám do silikonové formy, abych si mohla detailně odlévat model z vosku. Vosk zalévám do sádropísku. Poté se horkou párou vytavuje vosk, který se vykape z formy. Zůstane mi kulatá sádrová forma, v níž je přesný reliéf výsledného objektu.
Do něj se začne skládat sklo. Deset dní se pak objekt taví v peci. Do tohoto procesu moc nezasáhnu, a ne vždy se povede. Po vytažení z pece vyndám objekt ze sádry, a mám na něm zhruba dva až tři centimetry skla navíc, s nímž musím počítat kvůli technologiím. Pak už se dám do broušení. Když vybrousím rovinu, a mám ostré hrany, tak ručně flexou brousím čočku. Na tom strávím hodiny a hodiny. Ale broušení mě hrozně baví.
Přitom broušení je náročná disciplína.
Je, mě ale baví si ji osvojovat. Mám kolem sebe ale kolegy, kteří zas umí brilantně něco jiného, a broušení jim vůbec nejde. Je to specifická činnost náročná na přesnost.
Svou instalaci s názvem „Kompulze“ jste ale celou brousila technikou kaménkového broušení. Jak se liší od klasického brusu?
Kaménkové broušení je známé třeba ze sklenic našich babiček. Jedná se o detailní geometrické broušení, které už u nás ovládá hrozně málo lidí. Dříve to byla poměrně rozšířená technika. Dnes sice najdeme spoustu takových broušených předmětů v obchodech se suvenýry, ty ale nejsou broušené ručně a tradiční technikou. To je mi líto. Je to krásná tradice, kterou si postupně osvojuji, a kterou bych ráda zachovala. Já jsem prostě konzervativní, ctím tradiční postupy.
Skleněná kropenka studentky UMPRUM Anny Martinkové byla předávána u příležitosti návštěvy předsedy vlády České republiky Petra Fialy ve Spojených státech amerických v dubnu 2024 jako dar americkému prezidentovi Joe Bidenovi.
U koho jste se tuto techniku učila?
Spojila jsem se s jedním umělcem z Josefova Dolu. Poskytl mi zázemí, a trochu jsem to od něj okoukala. Jinak máme přímo ve škole techniku a Báru Štefánkovou ze sklářské rodiny, jejíž maminka se zabývala kaménkovým brusem celý život. A pak různě sbírám zkušenosti od lidí kolem sebe.
Proč jste se začala věnovat právě sklu?
Vystudovala jsem na střední uměleckoprůmyslové škole design nábytku a interiéru a zaměřovala jsem se na dřevo. I toto řemeslo mě bavilo. Přímý kontakt s materiálem je pro mě nejdůležitější. Ale sklo mě vždy fascinovalo. A hrozně jsem do něj chtěla proniknout. Navíc tady v Česku máme obrovskou sklářskou tradici, a mě fascinují tradiční věci a postupy. Pak jsem šla na stáž do ateliéru K.O.V. pod vedením Evy Eisler. Poté už jsem se naštěstí odhodlala pro Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze a opravdu jsem se v tom našla.
Jaký z výrobků se stal pomyslným odrazovým můstkem vaší kariéry?
Určitě Kropenka, kterou jsem dělala už v prvním ročníku. Tehdy jsem si poprvé zkusila technologii tavené plastiky. Když ji pak Rony Plesl vybral, a premiér Petr Fiala předal během své návštěvy Washingtonu americkému prezidentovi Joe Bidenovi, strhla se lavina.
Fotografie Havla a skleněná kropenka. Fiala zabalil osobní dárky pro Bidena |
Na čem momentálně pracujete?
Za dva týdny mám státní zkoušky, takže se teď hodně učím, ale pořád mám nějaké zakázky, které průběžně dodělávám. Tím si uvolňuji hlavu.
Vaše plastika byla umístěna v nově zrekonstruovaném paláci Savarin. Hodila se vám do tohoto prostoru?
Moje díla i palác Savarin jsou zaměřené na barokní architekturu. To, že mohu vystavovat zrovna v takových prostorech je sen. Mám z toho ohromnou radost. I z rekonstrukce paláce, která je velmi citlivě udělaná. Nedávno jsem ale oslovila i přímo Zelenou horu, zda bych u nich plastiku nemohla vystavit, a dostala jsem pozitivní odpověď. Což je skvělé, ta plastika tam prostě patří.
