V Muzeu Kampa vystavuje do 29. května Jindřich Štreit (1946) jedenáct fotografií ze souboru Tak blízko, tak daleko (Čečna a Ingušsko, 2003).
Už ten počet exponátů jde proti autorově tradiční potřebě "mít toho hodně"; důraz na obrazovost podtrhuje i formát černobílých snímků (150 x 100 cm).
Jedna zvětšenina není dotažena technicky – nemá doostřené zrno, jeden obraz strádá polopatickou názorností – děti si hrají pod dohledem ozbrojence se samopalem. U některých snímků nevíme, o co přesně na nich běží, neboť chybějí popisky.
Chlapec leží na zemi se zavřenýma očima a roztaženýma rukama a kdosi jej hladí po hlavě. Jen spí? Nebo je nemocný? Či je ten hoch snad dokonce mrtvý? Etika fotografovy práce obecně tkví i v tom, že nedává prostor k zavádějícím výkladům. Zde se takový prostor vyskytuje!
Nejlepší jsou snímky ze všedního života tamějších běženců. Těhotná žena stojí mezi velkými vojenskými stany, v nichž utečenci musí žít.
Společenství dětí a žen si pinká míčem, který je však mimo obraz a ony hledí směrem k nebi – jakoby nejen za míčem, ale i za nadějí.
Žena s malým dítětem na klíně a větším hochem vedle sebe drží v ruce dálkový ovladač a sleduje televizi; celý ten výjev je posmutnělou variací na motiv Madony. Tady Štreit používá prostou, ale účinnou symboliku.
Navzdory střízlivému počtu exponátů chybí výstavě, jejíž kurátorkou je Meda Mládková, tematická i estetická jednoznačnost: Jindřich Štreit zde totiž tlačí do podoby obrazů, rozuměj výtvarných a emocionálně vybuzených fotografií, i snímky, které vznikly metodou jeho expanzivního "lovu" a jsou prostým popisem či tezí. Mohutné vyzvětšování ten lovecký spěch nevyzmizíkuje.
SS jsou teď v USA?
Několik málo stovek metrů od Muzea Kampa vystavuje "náš člověk v New Yorku" Antonín Kratochvíl (1947). V Ateliéru Josefa Sudka (Újezd 30) je do 15. května instalováno deset fotografií ze souboru Homeland In/Security (Domovská ne/bezpečnost).
Kratochvíl jej vytvořil vloni v New York City a Washingtonu D.C. "Tématem jsou fotografie zachycující změněnou atmosféru na ulicích amerických měst po teroristickém útoku 11. září 2001.
Všudypřítomnost bezpečnostních kamer, policejních kontrol u vstupů do veřejných i soukromých budov, pohledy členů veřejných i soukromých bezpečnostních složek postávajících po ulicích – to je to, co Kratochvílovi připomíná atmosféru v ‚Soviet blocku‘, ze kterého emigroval přes západní Evropu do Ameriky," píše kurátor David Korecký.
Háček je v tom, že bez vysvětlujícího textu jsou ty silně rozmazané, expresivně sejmuté snímky, u nichž více tušíme, než víme, "nečitelné" – tedy až na jeden či dva "průhlednější" exponáty.
K týmž záběrům si lze představit několik jiných, dokonce téměř protichůdných výkladů. Nehledě na to, že stejné "street" fotografie by se mohly pořídit i před 11. zářím, nic přesně dobově specifického v nich není; změna atmosféry na ulicích je do souboru dodána hlavně slovně. Dokumentarista Kratochvíl zde přešel na rovinu konceptu, bohužel konceptu prvoplánového.
Dokazuje to i fakt, že výstavu nazval USSA, přičemž zvolenou sazbou prostředních "S" na pozvánkách a plakátech evokuje nacistické jednotky SS.
Tím vším daleko víc vypovídá o svých pocitech v Americe a z Ameriky než o Americe jako takové. Pozorování a analýza ustoupily emocím a spekulativnosti.
Antonín Kratochvíl vždy byl angažovaný fotograf. I tentokrát se angažuje, ale podivnou směsicí hysterie, obrazové vágnosti a slovní exhibice.
Jsou prostě situace a témata, u nichž Kratochvílovo pověstné tvůrčí nasazení a vymykání se z průměru nefunguje.
