Jenže Autengruberovi, rodákovi z Pacova na Vysočině, osud nepřál. Studoval a úspěšně tvořil převážně v cizině, takže zdejší nacionální kritika jej nebrala v potaz.
Otřesná, byť krátkodobá zkušenost s první světovou válkou mu vzala iluze a postavila jej před otázku, co a především jak dál malovat. A španělská chřipka jej zabila dřív, než stihl na tuto otázku najít odpověď – v pouhých třiatřiceti letech.
Z Mnichova až do Itálie
Plzeňská výstava je pojata se vší důkladností. Kromě skicářů, korespondence, fotografií či ukázek autorovy sochařské práce nabízí na sto padesát Autengruberových obrazů z let 1904–1920: od juvenilních postimpresionistických krajinek, realizovaných na pražské umělecké průmyslovce, přes vrcholné, silně expresivní kresby a malby po díla pokoušející nové výrazové možnosti, autorovými slovy "upřímnou velkou formu".
Zatímco v tematické rovině měl Autengruber jasno – od počátku jej kromě krajiny přitahovala figura a zpracování starozákonních námětů, v rovině výrazu váhal a hledal. Pro inspiraci odjel nejprve do Mnichova, poté navštívil Paříž, následně zakotvil v Itálii.
Zatímco mnichovská etapa jej osvobodila ze zajetí akademismu a otevřela před ním možnosti expresionistické estetiky, z italského období pocházejí jak realistické krajinné skici, tak živelně pojaté malby koketující s abstrakcí.
Právě tyto práce dramatických tahů, prudkých barev a dekonstruovaných figur plus několik temných děl reflektujících Autengruberovu zkušenost z válečné fronty patří na výstavě k nejsilnějším.
Ale fascinující je celý jeho příběh: život a dílo umělce, který rychle přerostl malé české poměry a vzal si za cíl dál přehodnocovat a rozvíjet svůj výtvarný rukopis. Už kvůli tomu se vyplatí plzeňskou expozici, jež trvá do 29. listopadu, navštívit.
Hodnocení: 90 %
