Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Ten workohoslimus jsem si vypěstoval, rozhodně jsem se s ním nenarodil. Nutkání tvořit mám ale od dětství. Těžko dokážu nepřemýšlet kreativně. Je to můj hnací motor, bez kterého se mi těžko žije,” přibližuje.
Koronavirová pandemie výtvarníka, občanským jménem Zdeňka Řandu, po pracovní stránce nezasáhla tak výrazně jako jiné umělce. „Těžko se mi o tom mluví, protože spousty mých přátel se pandemie dotkla opravdu hodně… Troufám si však říct, že nás výtvarných umělců se omezení s výjimkami pozměněných otevíracích dob galerií nebo přísných lockdownů, nedotkla. To, že jsem musel řešit, jestli bude výstava otevřena o měsíc dříve, nebo později, je zcela marginální v porovnání s tím, co se stalo lidem z herecké nebo hudební branže,” míní.
Obzvlášť v prvních měsících pandemie tak Pastu Onerovi prodeje děl dokonce rostly. „Sběratelé měli najednou více času. Došlo jim, že mají doma volnou zeď, tak si chtěli udělat radost a zároveň investovat. Mnozí nákupem výtvarného umění řeší i potenciální výkyvy v ekonomice a vyhledávají komodity, které pravděpodobně nezasáhne inflace,” prozrazuje.
Pasta Oner začal tvořit v devadesátých letech. Nejprve se věnoval graffiti, se kterým si ho dodnes lidé spojují, mnohdy proklínanému pouličnímu umění se však už dlouho nevěnuje. „Graffiti je způsob městské zábavy a já chápu, proč jej velká část veřejnosti nevnímá úplně pozitivně,” míní.
Kurátor nové výstavy 20th Century Cabinet Pavel Kubesa tvorbu Pasty Onera charakterizuje jako „rozdílnou proti aktuálním dominantním proudům post-konceptuálních strategií ve výtvarném umění”. Co to přesně znamená, vysvětluje Pasta Oner následovně: „Tím, co tvořím, jdu zcela mimo hlavní proud. Možná dělám něco, co naše končiny a zemi nezasáhlo v době, kdy to bylo běžné v západním světě. Možná sám sobě trochu doplňuji výtvarnou mezeru, která tu vznikla vinou režimu, ve kterém jsme do roku 1989 žili. Do umění vracím radost a banální krásu.”
Závazek vůči fanouškům
Vztah světa současného umění vůči veřejnosti se podle Pasty Onera v posledních letech výrazně zlepšil. „Bubliny se otevírají, programy se dělají atraktivněji, aby zaujaly širší veřejnost. Jistá izolovaná část scény tu však bude vždy,” upozorňuje. „Já jsem velmi pokorný vůči fanouškům, kteří moji práci bezmezně obdivují. Je to závazek. Na jednu stranu velmi příjemný, ale zároveň kontraproduktivní, protože ve mně vyvolává i sebekritické pohledy,” prozrazuje.
Zatímco v USA nebo Velké Británii jsou výtvarní umělci často vnímáni jako opravdové hvězdy, v Česku se pozornosti široké veřejnosti prozatím netěší. Stejně tak je pro mnohé české výtvarné umělce složité se svou tvorbou uživit. „Je tu málo lidí a institucí, kteří se uměním zabývají ve smyslu prodeje. Tak, že by se z něj pak umělci dokázali uživit a prodávat dál do zahraničí. Já pochopil velmi rychle, že se nemůžu jen tak spolehnout na to, že moje dílo někdo prodá. Tak jsem si ho raději začal prodávat sám a dodnes tak činím v 99 procentech případů,” prozrazuje.
Svou tvorbou Pasta Oner přispívá také na dobročinné účely – naposledy byl vydražen jeho obraz Female Jungle za více než půl milionu korun. O spolupráci jej však v minulosti žádaly i politické strany. „Nerad hned na začátku říkám ne, tak jsem si je vždy nejprve vyslechl a odmítl až následovně. Po bližším zkoumání jsem si pokaždé uvědomil, že se toho nechci účastnit. Politika se mění jak počasí a nechci být součástí různých pletek. Teď už na beton vím, že nic takového v budoucnu dělat nebudu,” říká.
Motivaci tvořit dál Pastu Onerovi dává touha po dokonalosti, kterou podle kurátora Karla Srpa sdílí i s Alfonsem Muchou, jejichž dílo loni spojil na výstavě v Museu Kampa. „Je to stresující. Vysníte si, že dílo bude dokonalé ve všech parametrech, ale pořád cítíte, že tomu těch deset procent chybí. Čím dál tím víc si uvědomuji, jak je těžké, obzvlášť technologicky, udělat dílo na opravdu vysoké úrovni kvality. Na druhou stranu je díky tomu spousta možností, kam se posouvat.”
Výstava ve Ville Pellé bude k vidění do 25. července.
