Rittsteinovy obrazy zachycují životní situace, které kolem sebe denně vidíme, aniž jim věnujeme pozornost. Malířův temperamentní rukopis dodává rutině každodenního života rozměr ironie a nadsázky.
Výstava představuje jak ponuřejší práce ze sedmdesátých let, kdy aktéry svých dějů Rittstein zasazoval do prostředí panelákových bytů či je „uvězňoval“ pod pletivo, tak porevoluční tvorbu, ve které se objevují kompozičně jednodušší krajiny.
V obrazech z poslední doby malíř používá akrylové gely, které nanáší na plátno v silných vrstvách a vytváří tak reliéfní malbu. Nepopsatelnou energií vtahují obrazy diváka do surrealistické všednosti, v níž se surfuje na rozbouřených vlnách oceánu.
Protiklady
Rittsteinův malířský projev doprovází od začátku silná tvůrčí originalita a invence, jeho díla sjednocují energii, barvy a prostor.
Základem pro stálost jeho rukopisu je vnitřní napětí mezi spontánním chaosem a promyšleným koncepčním řádem. Kombinace dvou protichůdných přístupů vytváří v obrazech harmonii - na jedné straně spontánnost, na druhé řád.
„Vyhledávám protiklady, které mne inspirují,“ komentuje Rittstein jeden z vystavených obrazů Souboj draka s Mondrianem. Právě Mondrian je totiž příkladem malířova protikladu. Rittstein jako výrazný reprezentant té oblasti figurativní malby, pro kterou se vzhledem k jejím svébytným postupům a námětům začal používat pojem česká groteska, zpodobňuje svět realisticky.
Nizozemský malíř Piet Mondrian jej přeměnil na vertikální a horizontální linie s použitím pouze tří základních barev (v roce 1917 společně s nizozemským architektem Theem van Doesburgem založil umělecké hnutí neoplasticismus).
Klokani s husou popíjejí
Hlavními aktéry malířova světa jsou lidé a zvířata. „Když mám pocit, že jsou na mých plátnech všude lidé, maluju zvířata, která mě obklopují, protože spoustu času trávím na venkově,“ vysvětluje. A jeho svět zvířat a lidí opět konfrontuje protiklady: na jedné straně pudovost zvířecích instinktů, na straně druhé lidský intelekt.
Rittstein však při jemných náznacích obrazového filozofování nešetří vtipem a nechává děj svých obrazů prostoupit absurditou. Společenský řád obrací vzhůru nohama.
Lidé přebírají role zvířat, poskakují jako opice, souloží, hrají si ve vlnách moře a naopak tučňáci, netopýři, žraloci, mravenci získávají lidskou nadřazenost nad sebou samými a drží svět v opratích. A když klokani s koalou a husou popíjejí na večírku drinky či sledují televizi, divák se baví společně s nimi. Po chvíli mu život na vlnách moře připadá úplně přirozený.
O tom, že Michal Rittstein je kresbou a malbou přímo posedlý, svědčí nejen rozsah jeho tvorby. Své zážitky si zaznamenává slovně i kresbami do notýsku, který má vždy při sobě. V monografii, která výstavu Vlhkou stopou doprovází, začal Vlastimil Tětiva charakteristiku Rittsteinovy kresby úryvkem z těchto deníkových záznamů:
„Je to divná parta. Jeden oranžový, druhý hnědý, třetí fialový, čtvrtý modrý a poslední zelený. A hop do vody. Na prdeláka, na bombu, na kufra. Mokrý spěchám domů a kreslím. V čekárně cedulka - Jestli vám ještě nebylo špatně - navštivte naši restauraci na Slamníku - repro hudba - sonet duo. Na místě kreslím. Autobus má zpoždění, lidi vidí červeně - kreslím“...
Možná právě touha přerůstající v nutnost kreslit a malovat, jež je bezesporu umělcovým hnacím motorem, dělá z Michaela Rittsteina jednoho z nejrespektovanějších českých malířů.
MICHAEL RITTSTEIN - Vlhkou stopou
Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7, kurátoři Michael Rittstein, Tomáš Vlček. Výstava trvá do 27. dubna.
Hodnocení MF DNES: 90%
