Vzpomínáte, jak manželovo zatčení proběhlo?
Druhého března 1971 k nám přišla Státní bezpečnost a Oldřicha odvedla. Shodou okolností právě večer předtím zhlédl Oldřich francouzský film Zeď (Le Mur, 1967), který se promítal na FAMU. Film zabírá pohled vězně na holou zeď v cele. A druhý den se už sám ocitl v cele ruzyňské věznice. Ráno nás vzbudila StB ranami a kopáním do dveří a za chvíli Oldřicha odvedli. Žádné vysvětlování, jen řekli, ať se rychle oblékne, a už ho odváděli z bytu. Stačila jsem mu ještě v legraci říct: „A ne abys nadával!“ To mu vždycky říkala babička: „Nikde nenadávej, ať tě nezavřou.“ A ti policisté se okamžitě zajímali, proč Kulhánek nadává, měli radost, že získávají přitěžující informace. Dva Oldřicha odvedli, tři zůstali a vrhli se do domovní prohlídky.
Já byla dost rozčílená, měla jsem obavy, které grafiky najdou. Ale oni se o umění nezajímali, starali se jen o nejrůznější papírky, poznámky a seznamy. Zaujaly je i ruské matrjošky, které měly v hlavě zapíchaná dláta, s nimiž Oldřich pracoval, a obličeje přelepené portrétem Stalina vystřiženým z novin. Hledali i v hrnci se špinavým prádlem. Po několika letech jsem si na prohlídku vzpomněla při čtení Knihy vzpomínek Naděždy Mandelštamové (ruská spisovatelka, pozn. red.) – při domovní prohlídce jí jeden z tajných nabízel cucavé bonbony. Tak tohle jsem tehdy také zažila. Asi všichni prošli stejným školením. Druhý den jsem měla telefon od vyšetřovatele, že musejí přijít znovu. Asi té první partě zapomněli sdělit, že jde o umění, a teprve napodruhé začali vybírat grafiky se „závadným obsahem“.
