Encyklopedie českých a slovenských fotografů, jinak užitečný zdroj informací vydaný v roce 1993, se o něm vůbec nezmiňuje. Nyní, už jen na základě jedenadvaceti snímků vystavených v Galerii Josefa Sudka, lze s klidným svědomím tvrdit, že příští vydání této encyklopedie, bude-li nějaké, či jakákoliv další slovníková příručka z dějin české fotografie nebude moci Schneidera-Rohana opomenout.
"Dvoupokojovou" galerii v Úvozu spravuje pražské Uměleckoprůmyslové muzeum a výstavní program zajišťuje z vlastních sbírek. V roce 1979 nabídli muzeu příbuzní po Schneiderovi-Rohanovi, jehož ostatky byly po pařížském skonu převezeny do vlasti, asi sto prací. Tehdejší kurátorka fotografické sbírky Muzea Kateřina Klaricová, například spoluautorka monografie Františka Drtikola z roku 1989, pozůstalost doporučila ke koupi. Současný kurátor muzea Jan Mlčoch pak vybral pro vůbec první umělcovu výstavu zhruba pětinu prací; jde o snímky z dvacátých až padesátých let.
Rudolf Schneider-Rohan, vyučený ve fotografickém ateliéru firmy Langhans, odjel v roce 1925 do Paříže. Vydobyl si tam uznalé profesionální a společenské postavení; jeho ateliér na dobré adrese navštěvovaly celebrity a některé z nich - jsou to např. baletní tanečník Vjačeslav F. Nižinskij, zpěvačka Edith Piaf, spisovatel Jean Cocteau či novinář E. E. Kisch - výstava představuje. Jde o portréty, jež můžeme označit jako dobré umělecké řemeslo své doby; záběry jsou komponovány s poučenou jednoduchostí a se špetkou psychologismu.
Všichni mohli být spokojeni: fotograf se vyvaroval bezduchosti, nevyrobil zaměnitelný produkt, ale celebrity nepoužil a nezneužil jako poddajný materiál k vlastním tvůrčím kreacím. Akt tanečnice Jelizavety Nikolské z roku 1928 tuto dvojlomnost ovšem přece jen nachyluje k "čistému" umění a záběr může připomenout třeba některé akty Františka Drtikola. Těžiště výstavy však leží jinde: v autorově volné tvorbě, která u některých exponátů dosahuje aktuálnosti téměř šokující. Kanoucí, "krápníková" svíce jako kdyby byla produktem mapplethorpovské vlny 80. let (americký fotograf Robert Mapplethorp, předčasně zesnulý na AIDS, proslul záběry nasáklými homosexuální symbolikou i neskrývanou erotikou).
Čtyři vedle sebe pověšené Schneiderovy-Rohanovy portréty ze 40. - 50. let očividně předjímají postmoderní estetiku. U snímku nahého muže s "pankáčsky" trčícími vlasy se co do námětu vybaví kupříkladu portrétní cyklus Ivana Pinkavy a co do výtvarného náboje efektní střídmost aktů Tona Stana - to abychom zůstali jen na domácí půdě.
Několik snímků Rudolfa Schneidera-Rohana se zkrátka nyní - na rozdíl od doby svého vzniku, kdy mohly být vnímány jako estétské obrázky homosexuálně orientovaného umělce - ukazuje být stěžejními díly. Takové práce zpochybňují ustálené kategorie, nutí diváka k otevřenějšímu, "neškatulkovanému" vnímání umění a v nové naléhavosti před nás stavějí otázku vnitřních zdrojů, které v tvůrci dají vzniknout uměleckému dílu.
Jestliže zde zmíněná vlna československé inscenované fotografie 80. let byla podmíněna v nemalé míře "objektivně", atmosférou dekády, Prahy i FAMU a také ovšem šťastným setkáním podobně naladěných osobností, pak Rudolf Schneider-Rohan byl nejspíš jedinečným zjevem, který čerpal z hlubin nevědomí a zhmotňoval tyto skryté obsahy jazykem, který se obecněji rozšířil až o několik desetiletí později.
Rudolf Schneider-Rohan: Fotografie. Kurátor Jan Mlčoch. Galerie Josefa Sudka (Praha 1, Úvoz 24). Výstava je otevřena do 5. listopadu denně kromě pondělí (10-12, 13-18 hodin).
"Dvoupokojovou" galerii v Úvozu spravuje pražské Uměleckoprůmyslové muzeum a výstavní program zajišťuje z vlastních sbírek. V roce 1979 nabídli muzeu příbuzní po Schneiderovi-Rohanovi, jehož ostatky byly po pařížském skonu převezeny do vlasti, asi sto prací. Tehdejší kurátorka fotografické sbírky Muzea Kateřina Klaricová, například spoluautorka monografie Františka Drtikola z roku 1989, pozůstalost doporučila ke koupi. Současný kurátor muzea Jan Mlčoch pak vybral pro vůbec první umělcovu výstavu zhruba pětinu prací; jde o snímky z dvacátých až padesátých let.
Rudolf Schneider-Rohan, vyučený ve fotografickém ateliéru firmy Langhans, odjel v roce 1925 do Paříže. Vydobyl si tam uznalé profesionální a společenské postavení; jeho ateliér na dobré adrese navštěvovaly celebrity a některé z nich - jsou to např. baletní tanečník Vjačeslav F. Nižinskij, zpěvačka Edith Piaf, spisovatel Jean Cocteau či novinář E. E. Kisch - výstava představuje. Jde o portréty, jež můžeme označit jako dobré umělecké řemeslo své doby; záběry jsou komponovány s poučenou jednoduchostí a se špetkou psychologismu.
Všichni mohli být spokojeni: fotograf se vyvaroval bezduchosti, nevyrobil zaměnitelný produkt, ale celebrity nepoužil a nezneužil jako poddajný materiál k vlastním tvůrčím kreacím. Akt tanečnice Jelizavety Nikolské z roku 1928 tuto dvojlomnost ovšem přece jen nachyluje k "čistému" umění a záběr může připomenout třeba některé akty Františka Drtikola. Těžiště výstavy však leží jinde: v autorově volné tvorbě, která u některých exponátů dosahuje aktuálnosti téměř šokující. Kanoucí, "krápníková" svíce jako kdyby byla produktem mapplethorpovské vlny 80. let (americký fotograf Robert Mapplethorp, předčasně zesnulý na AIDS, proslul záběry nasáklými homosexuální symbolikou i neskrývanou erotikou).
Čtyři vedle sebe pověšené Schneiderovy-Rohanovy portréty ze 40. - 50. let očividně předjímají postmoderní estetiku. U snímku nahého muže s "pankáčsky" trčícími vlasy se co do námětu vybaví kupříkladu portrétní cyklus Ivana Pinkavy a co do výtvarného náboje efektní střídmost aktů Tona Stana - to abychom zůstali jen na domácí půdě.
Několik snímků Rudolfa Schneidera-Rohana se zkrátka nyní - na rozdíl od doby svého vzniku, kdy mohly být vnímány jako estétské obrázky homosexuálně orientovaného umělce - ukazuje být stěžejními díly. Takové práce zpochybňují ustálené kategorie, nutí diváka k otevřenějšímu, "neškatulkovanému" vnímání umění a v nové naléhavosti před nás stavějí otázku vnitřních zdrojů, které v tvůrci dají vzniknout uměleckému dílu.
Jestliže zde zmíněná vlna československé inscenované fotografie 80. let byla podmíněna v nemalé míře "objektivně", atmosférou dekády, Prahy i FAMU a také ovšem šťastným setkáním podobně naladěných osobností, pak Rudolf Schneider-Rohan byl nejspíš jedinečným zjevem, který čerpal z hlubin nevědomí a zhmotňoval tyto skryté obsahy jazykem, který se obecněji rozšířil až o několik desetiletí později.
Rudolf Schneider-Rohan: Fotografie. Kurátor Jan Mlčoch. Galerie Josefa Sudka (Praha 1, Úvoz 24). Výstava je otevřena do 5. listopadu denně kromě pondělí (10-12, 13-18 hodin).
 Autoportrét podle malíře Van Dycka ml., 20. léta 20. století. |
 Bez názvu, 40. léta 20. století. |
 Básník Jean Cocteau, 40. léta 20. století. |
 Taneční studie (Milada Schneiderová), 30. léta 20. století. |
