Je to nepřesné: hvězda Konečného (1918–1990) totiž v posledních letech strmě stoupá a zájem o jeho bohaté a rozmanité dílo roste. Potvrdila to jak loňská výstava v plzeňském Západočeském muzeu, tak nedávno znovu oživená komiksová Octobriana, k jejímuž zrodu v polovině 60. let kreslíř přispěl. Nynější expozice, která zahrnuje půl století Konečného tvorby, tak není splátkou dluhu, ale především svědectvím – o pronikavém a všetečném duchu umělce, jenž byl ve správný čas na nesprávném místě.
Konečný, jemuž otec přisoudil nelichotivou přezdívku Bimba (italsky holčička), patřil celoživotně do linie populární, masové kultury: po bok Lady, Sekory nebo Buriana. Tedy těch výtvarníků, kteří si záhy našli srozumitelný a chytlavý, a přesto nezaměnitelný rukopis – stejně jako své emblematické figury: Burian pravěké ještěry, Sekora mravence, Lada kocoura. A Bimba?
Možná že nadgenerační slávy uvedeného trojlístku nedosáhl právě proto, že jeho podobně redukovat nelze: s jeho dílem se toho otvírá daleko víc.
Průkopník českého komiksu
V mládí měl vzory v Maroldovi, Ženíškovi, ale i secesním Muchovi a progresivním Kupkovi; fascinovaly jej filmové kovbojky z Divokého západu. Připočteme-li enormní jistotu a přesnost při kresbě rozpohybovaných figur, které mu pod rukou ožívaly s humorem a romantickou dychtivostí, není divu, že se nedlouho po své dvacítce "během několika měsíců vypracoval na špičkového časopiseckého ilustrátora", jak píše v jeho loňské monografii Tomáš Pospiszyl.
Vděčnými náměty se Bimbovi staly exotismy a dobrodružství – a zůstal jim věrný do konce života. Za války zahájil spolupráci s Jaroslavem Foglarem, pracoval jako reklamní kreslíř u Bati ve Zlíně a vyzkoušel si na svoji dobu jedinečně odvážné pin-up girls, čili obrázky spoře oděných krásek, které si s sebou na daleké cesty brali vojáci a námořníci.
. Kája SaudekTento Bohumil Konečný, zcela zapomenut a za života zneuznán, byl génius, který už jen tak nebude. To, co umím, mě naučil on. |
Bimba sice přijal roli kreslíře v deníku Práce, snížil se k realizacím propagačních plakátů nebo vývozních kalendářů, v nichž líčil slasti nového režimu, ale na sklonku padesátých let byla jeho situace paradoxní: nadaný výtvarník na vrcholu sil neměl, kde by svůj talent svobodně realizoval. A tak kreslil pro sebe.
Jako paralela k oficiální tvorbě tehdy vzniklo několik stovek portrétů, skic a pohybových studií žen, mile lascivních a svůdných obrázků nahotinek, pro něž jako by platila úměra: čím více sterility vládlo ve veřejném prostoru, tím více smyslnosti si dopřával autor v prostoru intimním. Tyto práce snad z celku Bimbova díla dnes žijí a diváky oslovují nejvíc – a otvírají cestu ke kauze Octobriana.
Kauza Octobriana
V polovině šedesátých let Bohumila Konečného oslovil jistý Petr Sadecký, student FAMU a mystifikátor, který z kreslíře podloudně vylákal desítky obrázků s odvážnými příběhy vnadné ruské hrdinky. Načež s nimi prchl na Západ, kde je prodal jako dílo tajuplné komunity z ukrajinského undergroundu.
A s mimořádným úspěchem. Což je další paradox, protože pravému autorovi tahle sláva přinesla jen protivné špiclování ze strany režimní policie. Ale nejen z toho důvodu začal Bimba po roce 1968 umělecky uvadat. Další násilné přetržení už dvakrát navazované kariéry neunesl: po slibné druhé polovině 60. let, kdy se vrátil jak ke komiksům, tak ke spolupráci s Foglarem a ilustroval reedice dobrodružných románů Otakara Batličky, nastaly hubené roky.
Bimbův génius skomíral na stránkách Ohníčku a Světa motorů, živil se instruktážními obrázky pro příručky sebeobrany; jen ve volné tvorbě zůstával věrný tematice Divokého západu a krajinomalbě. Posledním paradoxem Bimbova života se stala jeho smrt: Bohumil Konečný zemřel pouhé dva měsíce po pádu komunismu.
Jak to u velkých duchů své doby bývá, zhodnocení svého technicky i žánrově pestrého a předjímavého díla se dočkal až po smrti. "Tento Bohumil Konečný, zcela zapomenut a za života zneuznán, byl génius, který už jen tak nebude. To, co umím, mě naučil on," řekl o něm Kája Saudek.
