V programu Langhans Galerie převažuje zahraniční program. Nynější dvojblok sestává z nevelkého cyklu Američana Geralda Sloty (1965) nazvaného Nalezeno a z průřezu tvorbou klasika mexické fotografie Manuela Álvareze Brava (1902–2002), jehož si zde všimneme především, neboť Slotova kresebná a jiná "oživování" anonymních rodinných fotografií působí vedle Bravova díla jako pouhá podotknutí. Po pravdě řečeno: docela dobře by se Bravo obešel bez Sloty.
Soubor černobílých zvětšenin komorního formátu nazvaný Hlasy v obraze zahrnuje více než půlstoletí Bravovy tvorby. Mexičan se pohyboval ve velmi dobré tvůrčí společnosti, stýkal se s některými z nejlepších fotografů doby (Paul Strand, Cartier-Bresson, Walker Evans) i s jinými umělci – možná se patří jmenovat na prvním místě Andrého Bretona. Bravo se, jak můžeme usuzovat z pražské kolekce, umělecky rychle našel.
Nenásilně spojoval plebejskost námětů s vytříbeností formy, téměř absolutní obrazovou sdělnost "podrýval" názvy svých děl; slovem dokázal vyhmátnout imaginativní rovinu zobrazené reality (ovšem "langhansovské" překlady některých titulů jsou značně toporné).
Bravovy postupy mají blízko k surrealismu, ale k surrealismu "nepsychoanalytickému". Jeho surrealismus není tezovitý, je v ulicích a krajinách vychozený, ne v kavárnách vysezený a naprogramovaný.
Bravo má relativně blízko, použijeme-li českou paralelu, k některým snímkům Emily Medkové. Jenže i to je přibližné vřazení, uvědomíme-li si, jak důležitým námětem byli pro Brava lidé (a zejména ženy!), kdežto Medková preferovala útvary a předměty.
"Aniž by to říkaly, narážejí na jinou realitu, a aniž by je ukazovaly, evokují jiné obrazy," vystihl mistrovství autorových fotografií mexický držitel Nobelovy ceny za literaturu Octavio Paz. Příkladem takových posunů mohou být snímky agáve, kde tato rostlina přechází v živočišný útvar, prazvláštně přitažlivý.
I v hodně pozdním věku si Manuel Álvarez Bravo podržel svěžest vidění, ještě hluboko po sedmdesátce dokázal vytvořit výtečná díla. Třeba snímek Lucie z roku 1980, na němž nahá žena drží misku s očima, nezastírá surrealistické zdroje, ale není v něm ani gram tvůrčí sešlosti. Komu se podaří takhle stárnout?!
Fotografka ve Valdicích
Pouhý tucet fotografií čítá černobílý soubor Gabiny Fárové (1963) Klášter ve Valdicích. Je to fotografčina "stará věc", exponovaná v roce 1990 v prostorách smutně proslulé věznice.
Portréty potetovaných a zjizvených vězňů, některé pojaté jako akty, se "spravedlivěji" vnímají s vědomím kontextu. Tenkrát, v porevoluční euforii, v oněch zjitřených měsících pravdy a lásky, mladá a extravagantní pražská fotografka svým způsobem vyzdvihla na piedestal muže, kteří si za komunistů odpykávali tresty v prostředí, jež v téhle zemi náleželo k vůbec nejhrubším.
Je to však jiná adorace než nynější natupělý obdiv k "nejpopulárnějšímu vězni", Kajínkovi. Byl to od Gabiny F. pokus o humanistický náhled i na člověka nesoucího stigma vinen. Je to pokus žensky laskavý, ale – to nelze popřít – rovněž sexuálně nabitý: chlapi z Valdic se před fotografkou předváděli. Musely to být pozoruhodné chvíle. Klášter ve Valdicích asi již napořád zůstane jedním ze stěžejních děl Gabiny Fárové.
