„Toto téma je nevyčerpatelné. Vždy tady bude něco chybět, protože je to téma velice tajemné a svým způsobem nevyslovitelné,“ popisuje kurátorka výstavy Martina Vítková.
Instalace mapuje příběh nejvýznamnějšího lidského smyslového orgánu a symbolu imaginace přes celé minulé století až do současnosti. Svou pronikavostí v sobě nenásilně snoubí všemožné umělecké styly i metody.
Nespoutané umění Rožátové překračuje hranice skla. Kampa zve i na raného Kupku |
Oko, které na vás zírá ze všech zdí jakožto okno do duše, však není vždy jen uhrančivé. Někdy na vás hledí zasmušile, podmanivě nebo je pouhým prostředníkem mezi člověkem a přírodou, pozemským životem a mýty, profánností a bohy.
Průchod do „duhovky“
„Od začátku bylo jasné, že tady musí být Patentka od Františka Kupky, Květinové oči od Salvadora Dalího nebo oči Nočních chodců Františka Hudečka,“ vysvětluje kurátorka. Pro výstavu získala mnoho významných prací.
K rezervoáru musea se nabalila díla ze soukromých sbírek milovníků umění, institucí i autorů samotných. Výstava tak sestává celkem ze 139 děl od 67 umělců, a chlubí se tak specifickou rozmanitostí.
Rozložení v prostoru se na první pohled zdá nepraktické, ve skutečnosti je ale velice důmyslné. Diváci si nejprve prohlédnou umění rozmístěné po zdech. V každé místnosti je ale také čeká zatočená konstrukce, do které mohou vejít jakožto do „duhovky“ a zhlédnout krátký film nebo si prohlédnout díla, která lépe vyniknou v tmavém prostředí.
Každý umělec vnímá oko odlišně a expozice na to reaguje rozdělením do několika sekcí. Od pásma Zázraku vidění tak volně přechází v Bránu imaginace, Dohled, až se dostává například k oblasti Vidím tě – poznání druhého.
„Velice důležité téma Brána imaginace je spojeno zejména se surrealismem,“ připomíná Vítková u obrazu Mikuláše Medka. Právě tento umělecký styl protkává celou instalaci. Možná nejvýznamnější dílo Květinové oči od Salvadora Dalího pro sebe zabírá celou jednu menší zeď. Vytvořil je k obskurnímu baletu Tristan fou, kde se hlavní hrdinka Isolda představující femme fatale mění v kudlanku nábožnou.
Za zmínku stojí také jiná důležitá česko-francouzská představitelka surrealismu Toyen, která si tento pseudonym vytvořila z odporu ke svému rodnému jménu. Jakožto jediná žena se stala uznávanou členkou avantgardního sdružení Devětsil, ve kterém spolu s ní působili například Vladislav Vančura nebo Vítězslav Nezval.
Cítím se pořád sledovaná
Komentované prohlídky se zúčastnili i někteří vystavující umělci. Kurátorka jeden obraz Jiřího Davida, autora neonového srdce nad Pražským hradem, popisuje tak, že má jít o reakci na 19. století, na to jak se zacházelo s původními obyvateli Ameriky nebo na akci Anthropoid. „Skoro bych řekla, že mapuje špatné svědomí lidstva,“ uvažuje.
„Je to starší obraz, vytvořil jsem ho asi před deseti lety, ale není toho typu současných obrazů, kde se musí všude objevovat Afrika, Asie a takové věci,“ reaguje na její slova David. „Je to jeden z temnějších obrazů,“ souhlasí.
Holubice míru snad zase přiletí. Umění má zrcadlit společnost, míní malířka Gažiová |
„Celý život cítím, že jsou na mě upřené oči a že mě někdo pozoruje, protože já jsem ‚ta jiná‘,“ popisuje své pocity umělkyně Yvonne Vácha-Mane, jejíž otec pochází ze Senegalu. Tento obraz si vybrala podle svých slov právě proto, že se cítí pořád sledovaná. Do svého díla s božím okem zapracovala kvůli svým kořenům i písek z afrického Tunisu.
„Co vidím, záleží jen na mně,“ uzavírá kurátorka jednu z tematických částí. „Takže to, co si z toho vyložíte, záleží jen na vás.“ Výstava s celým názvem Z očí do očí – OKO v umění 1900-2025 potrvá v pražském Museu Kampa do 12. října.
Umělkyně Yvonne Vácha-Mane ukazuje svůj obraz na nové výstavě Musea Kampa Z očí do očí – OKO v umění. (27. června 2025)
