Jak jste se dostal na moře? Toužil jste jako kluk být námořníkem?
Vzniklo to proto, že mě rodiče připostrčili do vojenského gymnázia. V Moravské Třebové. Mně se tam strašlivě nelíbilo.
To docela chápu.
Táta s mámou měli ale dojem, že si tam alespoň odbudu pubertu. Schován za plotem, nebudu vyvádět skopičiny. A pak půjdu na Vojenskou technickou akademii, protože jejich sen byl mít doma inženýra. Takže jsem tam šel a trpěl jsem až do maturity. Pokoušel jsem se odtamtud dostat, ale rodiče neměli peníze na to, aby mě vyplatili. Ale když jsem maturoval, tak nám bylo několika lidem nabídnuto jít studovat do zahraničí. Nikdo nevěděl kam a co tam budeme studovat. Jen, že to mělo být něco s vodou. Ale lítaly tam i takové nesmysly, jako že budeme zastupovat Česko v radě Varšavské smlouvy nebo co. A já to bral, protože to znamenalo svlíknout mundur a utéct z vojny. Ani jsem o jiné možnosti nepřemýšlel. No a najednou se z té možnosti vyklubala námořní škola.
Jednou jsem slyšel v televizi toho slavného cestovatele Stingla. Prý nejkrásnější a nejlepší, co kdy dostal, bylo křeslo indiánského náčelníka. A námořníci mu ho utopili. Tak to tam bylo někde v bedně.
