Museum Kampa již uveřejnilo i parte. Na jeho přední straně je uveden jednak úctyhodný věk Medy Mládkové a dále slavný citát: „Přežije-li kultura, přežije národ.“ Na zadní straně pak zaujme Kupkovo dílo Čtyři příběhy bílé a černé z roku 1926.
Paní Meda si nebrala servítky, byla však laskavá, vzpomíná Pospíšil |
Mládková byla známá jako propagátorka tvorby malíře Františka Kupky i jako žena, která přes někdejší železnou oponu pomáhala českým umělcům druhé poloviny 20. století.
Meda Mládková se narodila 8. září 1919 v Zákupech v severních Čechách. Od roku 1948 žila v emigraci, nejdříve ve Švýcarsku, později ve Francii a nakonec ve Spojených státech, pomáhala krajanům. V letech 1955 až 1960 studovala dějiny umění v Paříži. Ve francouzské metropoli se seznámila s malířem českého původu Kupkou, jehož díla začala sbírat.
Parte oznamující úmrtí mecenášky Medy Mládkové
Pro prezentaci své kolekce umění po revoluci vybrala zchátralou budovu Sovových mlýnů a založila nadaci. Objekt budoucího muzea získala Praha od státu v roce 1997 a Mládková si Sovovy mlýny pronajala od města na 99 let.
Sbírka obsahuje přes 220 obrazů a kreseb Kupky, sochy Otto Gutfreunda a přes 1000 děl českých a slovenských výtvarníků z let 1965 až 1985. Svou sbírku před smrtí v roce 2002 věnoval nadaci Mládkových básník, výtvarník a sběratel umění Jiří Kolář.
„Byla to opravdu obdivuhodná dáma a mimořádně inteligentní člověk. Někdy si nebrala servítky, možná někoho její slova mohla bolet, ale byla vždy míněna laskavě. Sama říkala, že má v sobě takovou tu americkou přímost,“ vzpomněl minulý týden na mecenášku předseda správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových Jiří Pospíšil.
„Debatovat s ní byl vždycky zážitek. Nebyla fundovaná jen v umění, měla i doktorát z politických a ekonomických věd. Veřejné dění sledovala velice podrobně. Měla blízko k českému disentu, k Václavu Havlovi. Podporovala zakázané umělce. Nebyla prostě jen vědkyní v archivu, která píše eseje o Kupkovi, byla to veřejná osobnost,“ dodal.
