Vaše práce je součástí výstavy věnované Franzi Kafkovi. Ovlivnil Kafka nějak vaši práci nebo pracovní proces?
Ne vědomě. Nicméně vždycky jsem se snažil nasát co nejvíc ze svého okolí – ať už je to literatura, věda, technika nebo dějiny umění. Snažím se začlenit mnoho nesourodých aspektů či podnětů do děl, která tvořím. Kafku jsem četl v pubertě jako hodně lidí. Nezapadal tak úplně do kánonu velké literatury. Přišel mi jako pouliční pes mezi těmi s rodokmenem. Nebyl prvoplánový a nebylo zřejmé, kam přesně chce posouvat hranice literatury. Jako mnozí jiní jsem vstřebával Kafkův potemnělý svět, který se jeví povědomý a cizí zároveň. Stejně tak si u něj nejsme jistí, kde je začátek, střed a konec děje. Jeho díla se ani ke konci nedostanou. Děj zdánlivě plyne, ve skutečnosti se ale nevyvíjí.
S obdobnou neosobností se dnes setkáváme všude...když cestujeme vlakem nebo voláme na zákaznickou linku. Je aktuálnější než za Kafky, který psal před nástupem tyranií nacismu a bolševismu – režimů, které odlidštění jedince jen urychlily. Na Západě, stejně jako v jeho dílech, dnes vidíme větší a větší nárůst a vliv byrokracie, která redukuje naši práci na zlomky ozubených koleček v kolosu společnosti. Jedinec těžko vstřebá celek, jehož je součástí. Ve výsledku potom přichází o vnímání života jako celku.
...a překotně se vyvíjející technologie takový svět prohlubují.
Já s technologiemi pracuji. Pracuji s fenomény jako je toxická povaha sociálních sítí. Ty jdou v anonymitě ještě dál. Byl vám odstraněn příspěvek? Máte problém, stížnost? I kdyby vám někdo odpověděl – kdo to je? Jste jen malá postavička ve hře obřích technologických společností. Nemáte ponětí o širším kontextu, jehož jste součástí. To je jeden aspekt Kafkova díla, který vnímáme v dnešním světě. Jedna z kvalit jeho díla spočívá v tom, že je otevřené mnoha interpretacím.
Kafkovo jméno je často skloňováno v souvislosti se surrealismem. Je podle Vás i ten nyní více přítomný?
Hm, surrealismus je dnes pocit, se kterým se musíme všichni vyrovnat. Na svém počátku, ve dvacátých letech minulého století, to byl umělecký směr, který lidé přijali s potěchou. Navázal na dadaismus, což byla kakofonie z nihilismu, který zapříčinila první světová válka. Naproti tomu se surrealismus jevil jako pozitivní. Šlo o novou řeč, novou formu bohatou na obraz a komunikaci, která hodně těžila z psychoanalýzy.
Mám za to, že reklamní sdělení jsou surrealismem naší doby. Reklama používá surrealistickou obrazotvornost jako prostředek k uchvácení naší psychologie. Surrealisté ztvárňovali nadpozemské obrazy, které s námi nějak rezonovaly. Možná rezonovaly s něčím v našem podvědomí, něčím hlubokým.
Technologie, nihilismus, sociální sítě i pocit odcizení...to všechno v sobě začleňuje váš mechanický jelen, který je součástí výstavy Kafkasque. Co za ním stojí?
Můj jelen stříbrný chromovaný animatronický jelen v životní velikosti, jehož pohyby řídí kanál Twitter X v reálném čase. Ten kanál krmí zprávy z velkých zpravodajských agentur jako BBC, Reuters, Africa News, CNN...a algoritmus zjišťuje, kdo má v daných médiích negativní trendy. Snažíme se najít toho, kdo je na síti v nemilosti. Pak sledujeme jeho účet a v něm komentáře jiných uživatelů, které ohodnotíme podle intenzity nenávisti. Danou informaci posíláme jelenovi, který provede předpřipravenou akci podle intenzity daného signálu.
Proč jelen? Proč zacílení na zlobu a hněv?
Chtěl jsem vytvořit sochu, která by fyzicky ztvárnila utrpení tohoto velmi ušlechtilého tvora. Utrpení zapříčiněné zdánlivě bezvýznamnými malými tweety, které mnoho lidí posílá, aniž by to myslelo zle. Zároveň se tím však stávají součástí této hry. Spoustě lidem jde o to stáhnout na sebe pozornost. Když tak činí z pozice domnělé ctnosti, může to na někoho i zapůsobit. Získají ohlas, více lajků, komentářů, sdílení….a další uživatelé, kteří daný obsah sdílí, se v návaznosti stanou součástí jakéhosi kmene. To je velmi nebezpečný důsledek sociálních médií. Lidé zoufale touží po uznání statusu. Čím více na někoho útočí, tím více potlesku se jim dostane od jejich kmene. Je to jako veřejný lynč za středověku, jenom mnohem efektivnější, protože díky internetu můžete oslovit kohokoli. Mnozí takoví lidé vůbec nejsou zlí, jsou třeba jenom frustrovaní, protože přišli o práci. Nemuseli by být takoví. A stejně tak je můj jelen strháván tíhou nenávisti. No a zpátky ke Kafkovi...i on pojednával o neosobním, beztvárném světě plném anonymity, kde se možnost terorizovat někoho úplně vymkla kontrole.
Vaše tvorba často čerpá z přírody. Používáte květinové motivy, a mezi Vaše nejslavnější díla patří Albion, slavný dub v Sherwoodském lese. Znázornění je však velmi technicistní. Jde Vám o kontrast mezi lidskou činností a přírodou?
Vidím v ní primární motivaci ve spoustě lidského jednání. Zajímá mě evoluční biologie a evoluční psychologie - co nás motivuje chovat se jak se chováme. Jak máme geneticky zakódováno reagovat určitým způsobem na dané podněty. Často se tváříme, jako bychom už nebyli součástí starého venkovského světa plného stromů a květin, ale my jeho součástí jsme. Vybudovali jsme vznešenou civilizaci, ale v jádru jsme stále pouhými zvířaty.
S Damienem Hirstem jste stál u zrodu výstavy Freeze, ze které společně s vámi vzešla celá generace umělců – Young British Artists. Jak se na ni po šestatřiceti letech díváte?
Hodně se za tu dobu změnilo. Vezměte si Londýn, což je jediné město, o kterém můžu mluvit z první ruky, protože v něm žiji čtyřicet let. Když jsme byli teenageři na umělecké škole, bylo docela těžké narazit v Londýně na výstavu soudobého umění. Bylo tam asi čtyři nebo pět galerií současného umění a člověk si musel zjistit otevírací dobu, aby aspoň na vernisáži dostal víno. Moc lidí ale stejně nechodilo. V novinách a časopisech o nich nebyla ani zmínka. Celé to bylo strašně intelektuální a zcela vzdálené od zbytku veřejného dění v Anglii.
Když jsme přišli s Freeze, moderní umění se konečně začalo objevovat v každodenních novinách. Umělecká díla, která jsme vytvářeli, se dostala do titulků. Dnes by se jim říkalo clickbait. Lidé chtějí číst o kulkách v hlavách jiných nebo o umělcích, kteří vezmou špinavou postel a označí ji za umění. Novináři o takových věcech napíší a média to otisknou, protože rádi cílí na lidskou chlípnost. Nyní žiji ve městě, které má pravděpodobně 350 galerií současného umění. Totální poprask. Do Tate Modern jezdí rodiny o víkendech a svátcích a berou tam své děti. Současné umění je dnes neodmyslitelná část toho, jak lidé tráví volný čas. Na druhou stranu bylo celkem fajn, když to bylo celé polotajné.
Začínali jste v éře konzervativního thatcherismu, platili jste za odpadlíky společnosti?
Mělo to mnoho výhod. Jednou z nich bylo, že tehdy probíhalo mnoho stavebních úprav a změn v územních plánech v oblasti Londýnského přístavu, kde jsme pracovali. Rozvoj šel rychle dopředu. Podařilo se nám uzavřít dohodu s některými developery, která spočívala v tom že dostaneme prostor k práci a na oplátku opravíme budovu, kde máme studia. Prospěch z toho měli všichni. Myslím, že někteří lidé mluvili o podnikatelské povaze naší práce jako o thatcherovce.
Všichni umělci zapojení do Freeze byli na mizině. Nikdo neměl vůbec žádné peníze. Sotva jsme byli schopni něco vytvořit. Natož pak dát dohromady výstavní plochu, katalog, osvětlení...prostě všechno, co dělá výstavu výstavou. O peníze nám tehdy ale nešlo. Byli jsme hladoví po tom stát se součástí světa umění.
MAT COLLISHAW (*1966) Je jedním z hlavních představitelů generace britských umělců, kteří se etablovali na konci 80. let po studiích na londýnské Goldsmith’s College. První dílo, kterým se proslavil,Bullet Hole, předvedl v roce 1988 na výstavě Freeze, již zorganizoval jeho přítel Damien Hirst. Dílo bylo brutální, obrovské, v tom nejlepším případě podle kritiků odkazovalo k motivu nevěřícího Tomáše, v horším případě vyvolávalo sexuálně podbarvené představy. Collishawova první pražská výstava Standing Water (Stojaté vody, kurátor Petr Nedoma) prezentuje zásadní díla ze všech období vývoje jeho uměleckého projevu od 90. let po současnost. Pro jeho tvorbu jsou charakteristická hlubší, historicky prověřená témata, skrývající se pod vizuálně přitažlivým povrchem, díky němuž snadno poutají pozornost diváka, ovšem při zachování estetické kvality. Ve svých instalacích a plastikách propojuje současné umění s historií a dějinami umění. Fascinují ho temné stránky života a viktoriánská obraznost. |
A vyšlo to!
Když vytváříte dílo, které má koncepční prvek, často neexistuje, dokud ho neposadíte do prostoru galerie. To může být problém. Pokud namalujete obraz, pověsíte ho na zeď ateliéru a všem je jasné, že je hotový. S konceptuálním uměním je všechno o lidech, kteří přicházejí a pohybují se kolem něj. Do kdy je pisoár vybavení toalet a kdy už je to Marcel Duchamp? Musíte záchod umístit do galerie, než se z něj stane umělecké dílo. Jinak to není nic platné. Nemohli jsme být zavření pětadvacet let ve studiu a čekat, až budeme mít výstavu. Podstatou konceptuálního umění je, že žije uvnitř sociálního organismu, který je svět umění. Reakce a interakce s uměleckým dílem jsou součástí té tvorby.
Používáte různé umělecké techniky. Malujete, pracujete v digitálním prostředí, vaše sochy jsou mechanické. Myslíte, že s velkými jazykovými modely a počítačem generovaným uměním bude narušena integrita umění? Nebo se to bude podobat Warholovu dědictví, jako Warholova továrna, protože i renesanční umělci měli své žáky, kteří pro ně dělali svou práci nad uměleckými díly…
Nejde o jedinou inovaci, která se děje. Mění se celý distribuční systém, který internet a věci jako blockchain usnadňují. Nyní můžete vytvářet projekty, které jsou interaktivní, které se vyvíjejí. Můžete je sdílet různými způsoby a oni žijí online. Myslím, že se to celé vyvine v něco, co zatím nedokážeme pojmenovat. Všechny tyto činnosti mě nesmírně zajímají, využívám nové technologie a s AI pracuji. Umělá inteligence má v sobě jistou tajemnost, která mě fascinuje.
Chci, aby má díla byla plná kontrastů, říká umělec Jan Gemrot |
Jak používáte umělou inteligenci Vy?
Jeden z projektů, kterým se věnuji už delší dobu, je šlechtění květin. To, co dělá AI, není nepodobné tomu, co se děje při šlechtění květin pomocí genů. Všechno je to kód. Vezmete mateřské květiny a z nich potom získáváte potomky. Já je aplikuji do datových sad. Jmenují se LORAs. Takže jeden druh zkřížím s druhým druhem, nechám systém pracovat a čekám na zázrak. Ráno potom vidím, co vzniklo. Často mě čeká zklamání a musím začít znovu. Můj dědeček byl botanik, který šlechtil nové druhy. Je to fascinující, božská schopnost technologie spojovat věci dohromady a vytvářet nové květy, nové květiny. Je to vzrušující a tajemné.
Nevytrácí se s technikou element lidské tvořivosti?
Ne. Naopak si myslím, že lidé více ocení tradiční řemesla, včetně uměleckých forem, které jsou pro ně hmatové, fyzické, jako je olejomalba nebo kresba nebo keramika. Budou navíc vzácné, protože mnoho věcí se přesune do virtuálního světa.
Jak se Vám líbí v Praze? Před pár lety jste měl velkou výstavu v Rudolfinu, jejíž součástí byla i díla umístěná v Národní galerii na Hradčanech. Byly na ní velké ohlasy.
Mám to tu moc rád. Výstava v Rudolfinu byla, myslím, největší výstavou, kterou jsem do té doby měl. Takže pro mě to byla obrovská věc. Byl jsem nesmírně vděčný městu a muzeu za to, že mi věnovali tolik času a obětavosti. A líbí se mi i centrum DOX, kde vystavuji nyní.
Praha má svoji sovětskou historii, což je něco, co je nám v Anglii velmi cizí. Myslím, že mnoho lidí v uměleckých kruzích ve Spojeném království má docela levicové sklony. Někteří z nich stále mají záludný obdiv k sovětskému systému. A je docela zajímavé přijít sem a vidět lidi, kteří nejsou extrémní pravičáci, ale kvůli škodám, které zde komunisti napáchali, nesnesou žádná dobrá slova o Sovětech. Vy jste to totiž prožili, tu tyranii v holé podobě. A vy si tu zkušenost neromantizujete. Toho i na místních moc cením.
