Proč jste se rozhodla umění propagovat, a ne ho tvořit?
Umění jsem v dětství vnímala hlavně přes literaturu, ale v osmnácti jsem odjela do New Yorku a naprosto umění propadla. Navštěvovala jsem tam slavná muzea a uvědomila si, že chci být blízko umění, hlavně jeho zprostředkování veřejnosti. Fascinovalo mě, jak v Americe dokážou nadchnout široké publikum a zajímavě o umění mluvit. To mě nasměrovalo víc než cokoliv jiného.
Martina Freitag
|
Takže jste nepřemýšlela ani o kurátorství?
Studenti dějin umění k němu často směřují, ale já ten obor vnímala problematicky – tehdy mi přišlo, že někteří kurátoři víc prezentují sami sebe než umění jako takové. Dnes už přitom umění není o jednom autorovi projektu, nebo jeho kurátorovi, ale o celém týmu lidí. A to mě přivedlo k tomu, že mě nejvíc zajímá komunikace a zprostředkování umění.
Za studiem umění jste se ovšem vydala do Londýna. Proč zrovna tam?
Lákal mě jiný přístup ke vzdělávání. U nás se tehdy vyučovalo hodně frontálně, kdežto v anglosaském systému se klade důraz na psaní esejů, rešerše a schopnost dávat věci do souvislostí. Člověk si může vybrat jakékoliv téma, ale musí ho zpracovat smysluplně a poutavě. To mi vyhovovalo víc než memorování dat. Největší škola ale přišla až se stáží ve Victoria and Albert Museum.
Jak jste se do tohoto slavného muzea dostala? Na vaši pozici se musely stát fronty!
Dostat se tam nebylo snadné, konkurence je v Londýně extrémní, a to i na neplacené pozice. Myslím, že jsem byla hlavně neodbytná a pomohlo i to, že jsem v bakalářce psala o marketingové komunikaci, takže to pro ně bylo zajímavé téma. Měla jsem také velké štěstí na svou vedoucí, která mě brala na mítinky, i když jsem zpočátku vůbec nerozuměla kontextu. Pozorovat proces rozhodování byla obrovská lekce.
Mumie, dinosauří kosti, zkažené maso. Jaké poklady ukrývají londýnská muzea |
Co vám dalo nejvíc zabrat?
Zorientovat se v týmu, najít si své místo a překonat introverzi. Bylo pro mě náročné být aktivní v komunikaci, ale právě to bylo nejcennější. Později jsem dostala velký projekt: navrhovala jsem trasu muzea na 15–20 minut, která sloužila jako ochutnávka z celého obrovského Victoria and Albert Musea. Aby se návštěvníci v tom obrovském labyrintu neztratili a měli přehled o tom nejpodstatnějším. Šlo o velkou zodpovědnost, přitom mi tehdy bylo teprve 21!
Mluvíte o tom s velkým nadšením. Proč jste se pak vrátila zpět do Česka?
Pracovala jsem v několika institucích, ale ve chvíli, kdy jsem působila v komerční galerii, uvědomila jsem si, že největší smysl má pro mě práce pro veřejnou instituci. Chtěla jsem něčím přispět české scéně. Náhoda mě pak svedla s Petrem Nedomou z Galerie Rudolfinum. Nabídl mi vedení komunikace. Skok to byl velký – odpovědností i kariérou jsem šla nahoru, ale třikrát níž platově. V tu chvíli pro mě ale byl důležitější smysl práce než peníze.
Umění pro dospívající
Dnes jste manažerkou programů pro veřejnost v Kunsthalle Praha. Co všechno tato role obnáší?
Začínali jsme jako vzdělávací oddělení, ale postupně se přirozeně rozrostlo do programů pro veřejnost. Jsme u diskusí o výstavách, pracujeme s umělci, rozvíjíme témata, která výstava otevírá, a často se do ní ani nevejdou. Vytváříme workshopy pro školy, ale i kurzy, přednášky a tematické programy. Brzy otevíráme kurz o tom, jak číst současné umění. Zkrátka se snažíme hledat cesty, jak přivést různé skupiny lidí k umění.
Děti se v umění učí ovládat technologie, svět papíru a barev ale neopustily |
A daří se to?
Myslím, že ano. Kunsthalle vstoupila do prostředí Prahy, kde je mnoho kulturních institucí, takže vyvstala otázka, zda je tu ještě prostor pro další. Chtěli jsme kulturní nabídku rozšířit a nenabízet znovu to samé. Spojili jsme se ovšem se současnými umělci, umělkyněmi nebo institucemi mimo umění, což nám nakonec pomohlo a stále pomáhá oslovovat publikum, které by do galerie normálně nepřišlo.
Zaměřujete se i na mladé a dospívající. Jak reagují na současné umění?
U dospívajících je největší výzvou vůbec zaujmout. Proto pracujeme s technologiemi jako je 3D sken nebo AI. Používáme je jako kreativní nástroje skrz které ukazujeme současné umění a snižujeme bariéry, jež se kolem něj tvoří. Mladí nás často překvapují svým vnímáním světa a souvislostmi. Učíme se i my od nich, což je skvělé.
Mluvíte o bariérách, které se tvoří kolem současného umění. Jaké konkrétně to jsou?
Velká část lidí si myslí, že musí znát „spoustu informací“, aby současnému umění rozuměla. Přitom ho tvoří lidé, kteří žijí v našem čase. Měli bychom k němu mít nejblíž. A zároveň není nutné umění plně rozumět, aby na člověka působilo. Lze ho vnímat skrze barvu, materiál, kompozici, emoce.
Obrázek kočky oživl. Děti se v Brně učí o filmu, někteří učitelé protestují |
Jak to ale přiblížíte lidem?
Třeba u programu Poslouchat obrazy jsme využili hudbu. Abstraktní umělci se historicky hudbou inspirovali, takže jsme vytvořili hudební nahrávky k obrazům a vedli lidi k tomu, aby u díla zůstali delší dobu. Průměrná doba pobytu u díla je totiž 27 vteřin. Ale když u něj člověk vydrží déle, už to otevírá úplně jiný prožitek.
Pořádáte i program Debatování (ne)jen o umění. Proč je důležité o něm mluvit a učit se argumentovat?
Impulzem byl film Zkouška umění, který ukázal, že i v umělecké komunitě je problém dobře formulovat argumenty. K tomu se přidala debata o statutu umělce a tom, co je to vlastně umění. A jelikož odpověď nebude nikdy jednotná, je důležité, aby umělecká scéna uměla kvalitně diskutovat. Proto tento program rozvíjíme a pořádáme i pro děti. Schopnost formulovat názor, vyslechnout druhou stranu a být empatický je univerzální dovednost nejen v umění, ale i životě.
Edukátorky sepsaly průvodce nejen pro děti po Galerii moderního (č)umění |
Když už jste tedy tu otázku nadhodila… Jakou roli má umění podle vás?
Umění pomáhá vnímat svět, sebe sama, otevírá dialog. Nejvíc mě baví díla, která nejsou na první pohled příjemná, ale zůstávají ve mně a pomáhají mi orientovat se v současném světě. Umění je lakmusový papírek. Umělci často jako první citlivě upozorní na problémy, které společnost teprve bude řešit. A zároveň žijeme ve vizuálním světě – vizuální gramotnost je klíčová pro orientaci v informacích.
Proč se tedy kultura stále jeví jako nedůležitá? Jedná se o dlouhodobě podfinancovaný obor.
Často kvůli neznalosti. Proto považuji práci s mladými lidmi za zásadní.
Co je podle vás nejdůležitější dovednost pro ženu, která chce něco změnit v kultuře?
Najít si svůj hlas a nebát se mluvit. Nenechat se zastrašit zkušenějšími nebo vlivnějšími lidmi. Sama jsem s tím dlouho bojovala a vím, že jsou chvíle, kdy jsem mohla promluvit a neudělala to. To se učím stále.
