Pořadatelé z Leica Gallery Prague to možná ani předem nevěděli, ale Luskačová skutečně padesát let fotila na přístroj značky Leica, a to na starý záplatovaný model ze 30. let. „Vydělala jsem si na něj překládáním balíků z dodávek a náklaďáků do vagónů na poště na Hlavním nádraží v Praze. Noční šichty byly dvanáctihodinové, s hodinovou přestávkou o půlnoci,“ vzpomíná Luskačová.
Práce to byla namáhavá, hmotnostní limit balíků byl totiž dvacet kilogramů. A nouze nebyla ani o nemilá překvapení. „V šeru uzavřené korby náklaďáku jsem se jednou dotkla zvířecí srsti. Vykřikla jsem. V poště mezi balíky bylo mrtvé kůzlátko, hlavu mělo ovázanou bílým plátnem, na krku mu visela na provázku cedulka s adresou. Stará dělnice, které jsem je z útrob náklaďáku podala, je vzala do rukou téměř něžně a řekla – Kůzlátko v poště, brzy budou Velikonoce!“
Starý záplatovaný fotoaparát ji potom provázel, když vznikal cyklus snímků z náboženských poutí na Slovensku a v Polsku, nebo na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy dokumentovala život ve slovenské vesnici Šumiac.
„Na Šumiac jezdím pořád, mám to tam ráda. Někteří lidé, které jsem fotila a přátelila se s nimi, pořád žijí,“ říká Luskačová. „Ano, je to tam dnes už jiné, ale tak to je, nostalgií netrpím. I když vždycky si najdu něco, co zůstalo.“
Prvními krůčky s fotoaparátem provedl Luskačovou Josef Koudelka. „Potřebovala jsem normálně ukázat, kde se co mačká. Josef mi tedy napsal tabulku expozic, co mám nastavit v lese, když je pod mrakem. A když je slunečno? ptala jsem se. Když je sluníčko, tak si lehni do trávy a nic nefoť,“ vzpomíná se smíchem na Koudelkovu radu.
Markéta Luskačová, Masopust sdružení Roztoč v Roztokách, 2000
Od sedmdesátých let fotografovala v Anglii a Irsku. V Londýně to byly například pouliční trhy, anebo muzikanti, kteří hráli po nárožích. „Když jsem fotila muzikanty, strkala jsem u toho po ulicích kočárek se synem. Došel mi film, aparát jsem dala do tašky na rameni, jenže do něj asi vyteklo mléko,“ vypráví. Foťák samozřejmě došel úhony a v servisu řekli, že nejde opravit.
„Když jsem to vyprávěla Henri Cartier-Bressonovi, zavolal svému mechanikovi do Paříže. Mechanik sice řekl, že tak zřízenou leicu viděl jen jednou v životě, a to když komusi spadla do míchačky na beton, ale opravil ji a sloužila mi ještě řadu let,“ dodává Luskačová.
