Podílel jste se na výstavě v Národní galerii nazvané Sen ve snu: Edgar Allan Poe a umění v českých zemích. V kutnohorském GASKu jste připomněl francouzského básníka Charlese Baudelaira, blízký je vám i Lovecraft. V čem vás přitahuje horror a gotika?
Poe, Lovecraft i Baudelaire jsou moji literární oblíbenci. V rané pubertě jsem četl povídky od Poa a velmi na mě působily. Největší dojem na mě tehdy udělal Zánik domu Usherů, jeho hlavní postavu Rodericka Ushera dodnes nosím v hlavě. Vámi zmiňovaná výstava ve Veletržním paláci mi trochu posloužila jako záminka si jeho podobu zpracovat. Při stejné příležitosti vznikl i Poeův portrét. Obdobné to bylo s výstavou v Kutné Hoře Samota uprostřed davu - Charles Baudelaire a české umění, pro kterou jsem vytvořil Baudelairovu bronzovou bustu.
Marek ŠkubalMgA. Marek Škubal, Ph.D. (*1986) je sochař, kreslíř a výtvarný pedagog. Studoval na AVU v sochařském ateliéru prof. Jindřicha Zeithammla, absolvoval též stáž v ateliéru grafiky prof. Jiřího Lindovského a na Taipei National University of the Arts na Taiwanu. Ve studiu pokračoval na AVU v doktorském programu v ateliéru kresby akad. mal. Jiřího Petrboka. Pravidelně vystavuje v ČR i v zahraničí jak samostatně, tak v rámci skupinových výstav. |
K Lovecraftovi jsem se dostal nejpozději. Byl jsem na jeho dílo upozorněn až na základě svých cyklů Animal Bodhisattva a Bůh odporných věcí. Do té doby jsem ho nečetl, ale přišlo mi, že se v mnohém potkáváme, zvláště ve vytváření panteonů vlastních božstev. Kurátor Otto M. Urban na základě této spřízněnosti můj cyklus Animal Bodhisattva později zařadil do výstavy Život je bolestný a přináší zklamání, která byla věnována reflexím Lovecraftova díla. Ta byla původně prezentována v Galerii Města Plzně, a pak v pozměněné podobě ještě v Trafo Gallery v Praze.
Co vás na těch autorech tak přitahuje?
U každého něco jiného. U Lovecrafta je to záliba v mytologiích a vytváření mytologických schémat a panteonů. I Poea jsou to zase časté motivy melancholie, samoty, třeba i šílenství. Už jenom popis sídla Rodericka Ushera a styl jeho života mi v pubertě velmi imponovaly.
Kurátor Otto M. Urban míní, že vaše současné práce mohou působit, jako by vznikly před stoletím. Jde vám o nadčasovost či univerzálnost?
Zcela jistě, snažím se pracovat s formou, která je nějakým způsobem nadčasová. Rád bych, aby moje práce měla potenciál promlouvat k divákovi o pocitech, emocích a situacích, které jsou univerzálně platné, které provází člověka odnepaměti a proto jsou stále sdělné. Co mi naopak není blízké, je krátkodeché umění, které reaguje na pomíjivý trend či nějakou aktuální společenskou situaci. Takové dílo je spíše společenská glosa, která velmi rychle zastará.
 |
Pojďme k vaší poslední výstavě. Ta je rozdělená do tří částí. Proč to dělení?
Výstava je koncipovaná jako jakási cesta od pomíjivosti k věčnosti. Divák prochází skrze usínání, snění, umírání v první čísti nazvané Sopor (Spánek). Následuje konfrontace se smrtí fyzického těla - to je střední část Vanitas, černě vymalovaný prostor, kde pracuji s motivem lidské lebky. Poté se před divákem otevírá třetí, závěrečná část – Mythos. Ta je věnována inspiracím z antické mytologie, završuje cestu přechodem k určité transcendenci, univerzální zkušenosti, k věčnosti světa mýtu.
Zaujaly mě posmrtné masky, či jsou to jen masky? Navazujete na tradici afrických kmenových masek, jejich transpozici do francouzské meziválečné moderny?
Nene. Africké masky v tom nehledejte. Co mě však inspiruje, je posmrtná maska, dříve velmi rozšířený fenomén odlévání obličeje zemřelého. Fascinují mě sbírky posmrtných masek, mohu tak vidět například své oblíbené umělce v podobě, jakou měli krátce po smrti. Nicméně já s technikou skutečné posmrtné masky přímo nepracuji. Ty moje jsou všechny modelované z keramiky a nejedná se ani o tváře reálných lidí, jsou to fiktivní podoby. Mají však působit jako posmrtná maska, nebo snící tvář. Pracuji s jistou ambivalencí - divák si nemůže být jistý, zdali se dívá do tváře spící, nebo mrtvé.
Mimo jiné jste sběratel skutečných lidských ostatků. Jak se k nim dostáváte? Ty vystavené na Vanitas jsou modelované. Jak jste plastiky tvořil?
Asi bych se neoznačil přímo za sběratele ostatků. Několik lebek mám, ale není to tak, že bych je cíleně sbíral. Některé mám v dlouhodobé zápůjčce, jiné jsem získal třeba pomocí výměny. Mám je především jako modely; v cyklu Vanitas, vystaveném teď v DOXu, pracuji s velmi naturalistickou, drobnopisnou formou. Ta vyžaduje předlohu s dostatkem detailů, což mi nemůže zprostředkovat sebelepší odlitek či fotodokumentace. Potřebuji reálnost kost, kterou se snažím v pozměněném měřítku napodobit.
Proč jste pro výstavu vybrali název Prometheus?
Je to podle titulní plastiky, té největší, kterou výstava vrcholí. Prometheus je součástí závěrečné části Mythos, kde najdete i plastiky a obrazy dalších titánů. Titáni obecně mi přijdou jako velice silné téma. Líbí se mi idea nadlidství, něčeho, co přesahuje člověka, jeho možnosti a zkušenost. Moji titáni většinou spí, symbolizují pro mě vnitřní potenciál, který je zatím nevyužitý, ale může se probudit. Prometheus je jiný - je to jedna ze dvou soch na celé výstavě, která má otevřené oči a je tedy aktivní. Vnímám ho jako symbol tvůrčí síly, energie a potenciálu. Je to bytost na jednu stranu nesmírně mocná a vzdorující, zároveň je však nesmírně soucitná. Jako stvořitel člověka se pro lidstvo obětuje.
Na cyklu jste pracovat čtyři roky. Je to vaše první samostatná výstava po sedmi letech. Jak vůbec příprava a tvorba takového projektu vypadá?
Bylo to velmi intenzivní období. Po deseti letech jsem zanechal vyučování a každodenně se soustředil pouze na tvorbu. Na poslední dva roky jsem se tak úplně odstřihl od okolního světa. Jen díky této dobrovolné klauzuře vznikla zatím nejrozsáhlejší kolekce mých prací.
V době internetu může umělce hanit každý blbec, říká Gottfried Helnwein |
Co u vás rozhoduje o volbě média? Kdy začínáte tvořit plastiku a kdy naopak saháte po štětci?
Základem pro jakoukoli práci je pro mě kresba. I mé plastiky vznikají nejprve jako kresebná skica, která je velmi rychlá. Jsou to několikavteřinové záznamy, na základě nich pak ale pracuji již ve finálním měřítku. Častější postup je, že po prvotní skice vzniká podrobnější kresba, pak menší plastické modely, v nichž se řeší kompozice. Já tento postup cíleně ignoruji, protože mám pocit, že skutečně tvořím pouze ve chvíli, kdy vzniká finální dílo. Kdybych už bych měl vše vyřešeno v podobě podrobného malého modelu, který bych už pouze zvětšoval, bude to pro mě jen mechanická reprodukce. Hledat tvar ve finálním měřítku je samozřejmě mnohem náročnější, ale nemůžu si zkrátka pomoci...
A zmetky? Stává se vám, že dílo nepovedlo a musíte ho vyhodit?
Práce na soše je dlouhý proces hledání. Pracují hodně s hlínou, ta naštěstí umožňuje přidávat, ubírat, řezat, prostě předělávat. Ve chvíli, kdy se práce ocitne ve slepé uličce, mohu ji i úplně shodit a začít znovu. U několika věcí se mi to osvědčilo jako nejlepší cesta. Druhá verze se ukázala jako ta správná.
Přátelíte se se Siegfriedem Herzem, který aktuálně vystavuje v Alšově Jihočeské galerii v Českých Budějovicích. Přemýšleli jste třeba nad společným projektem?
Samozřejmě, že nás to napadlo! Doufáme, že se tato možnost objeví, rádi bychom oba.
Výstava Prometheus poslední dubnovou neděli končí. Už víte, co budete dělat dál?
Vzhledem k tomu, jak intenzivní příprava na Promethea byla a s přihlédnutím k náročnosti médií, ve kterých pracuji, bude další větší výstava proveditelná zase až za několik let. Nicméně už letos na podzim bych se měl účastnit jedné skupinové výstavy, na kterou budu připravovat menší konvolut prací. O co půjde, zatím nemohu prozradit.
